7. 12. 2014 - luvly.

Svět je neuvěřitelně funkční. Jeden den slunce, další den sníh. Kartářka v non stopu, Hoegaarden a půllitr, kterej nedokážu jednou rukou unést. Smích, hodně. Ruka na rameni - "slečno, konečná". Únava životem, únava štěstím.
Vánoční výzdoba a trhy na náměstí mě dokáží pohnout k slzám dojetí. Přemýšlím, kde se ve mně vzala láska k prosinci, když doma s tím vždy souvisela buď tichá nebo naopak příliš hlučná domácnost. Šestiletý děcko, co se krčilo pod nažloutlým dřevem psacího stolu. Trochu strachu a světýlek.

Mám za sebou německou písemnou část. Nervozita opadla, už zase žiju někde jinde než v učebnici němčiny. Už zase žiju.
Lidi v hypru nakupují na Vánoce, vykládají o cukroví a adventních věncích. Durdí se nad tím, jak to všechno rychle utíká, ale v očích je jim vidět, že se toho všeho nemůžou dočkat. Nějakým zvláštním způsobem jsou ještě milejší, než vždycky bývávali. Poprvé jsem dala svoje číslo někomu, kdo se rozhodl pro mou kasu. Asi proto, že mě chtěl pozvat na pivo a ne na kafe. Konečně někdo, kdo ví, jak se na mě musí, haha.

Je mi dost pohádkově, přestože mám všeho nad hlavu, doma se překřikujem a tak.
Koncert ZAZ těžce předčil i pražskou show Irie Revoltés. Energie, moc moc moc energie.
Miluju zimu, i když mi mrznou prsty na nohách.
Včera Krakov, příští týden Vídeň.
T(s)ebelásky. Dokážu vyjít z domu a říct si, že vypadám k světu. Dokážu rozlišovat mezi sníst ledničku a nesníst nic. Dokážu se chodit bavit a mluvit s cizíma. Jsem šťastná.
O to víc začínám litovat, že jsme s V. tehdy doopravdy nepočkali. Nebo nezabojovali. Lituju s úsměvem. Snad to prostě tehdy už jenom nešlo vydržet. Touhle dobou jsme se začali hádat a brečet a tak. Hrozná ztráta času. Proč se lidi hádaj a brečej a křičej, když se můžou smát, bavit, milovat a tak?

17 promrhanejch let!!!!
Profetovaný iluze.
Jaký si to uděláš, takový to máš.

Wild Blonde*

19. 11. 2014 - search for me and you'll find me missing you.

"Cause she would rather fall in chocolate than fall in love.."

Vánoce!
Ozývají se mi tu vánoční koledy. Občas nevím, jestli radostí vyskočit a roztančit se po pokoji nebo se rozplakat. Schází mi lidský teplo, přes Vánoce pokaždé nejvíc. Nikdo mi nepůjčuje rukavice, nekupuje punč, nebalí mě do deky a nepeče se mnou cukroví. Nikdo netleská nad vánoční výzdobou a neodpočítává netrpělivě dny.
Asi proto, že to nejsem ochotna nikomu povolit. Společně strávený Vánoce jsou ještě větší slib než propletený prsty.

Se školou statečně bojuju. Facebook mi ze života zmizel a je stokrát lehčí dýchat. Nevyskakuju o půl dvanácté od modrobílé obrazovky s tím, že jsem ještě neotevřela jakoukoliv učebnici. Jediný neštěstí je, že i přes hodiny strávený v knížkách se mi v diáři hemží bříška a stoličky.
Za dva týdny usedám k mé téměř maturitní německé zkoušce. Snad nikdy jsem neměla větší chuť vyskočit z okna.

Zítra je tu stužkovák. Šperkuju svůj zombie kostým, utrácím za barvy na obličej a krev ve spreji, šmejdím po secondhandech a sháním řetězy. Se zítřejším dnem budu maturant 2014.. komisch.

Gloria odzpívala první z koncertů s orchestrem. Postavila publikum. Podruhé. Je to radost, stát na praktikáblech.

V posledních dnech si finálně uvědomuju, že jsme kompletně ztratili vztah s mým tátou. Od začátku roku se jedinkrát nezeptal, jak to vlastně všechno zvládám, kam půjdu na vysokou, kolik piv jsem vypila, kolik peněz vydělala. Nezdraví. Hádat se s ním bylo pohádkový.
Chybí mi táta.

Wild Blonde*

3. 11. 2014 - rád by som ale vedel kde si.

Jsem unaveně šťastná. Hodně rozjezdů v poslední době. Hodně cinknutí skel o zuby. Ranní pachuť smíchaná z promilí, nikotinu, koutky bolavý od smíchu.
Malej stoh volající Odmaturuj! nespatřil světlo světa ještě.. Nikdy.
Elektroswingovej rytmus.
"Ako sa menuješ?"

Štěstí se mi plazí od kotníku a nesype se někde mezi prstama.
Poprvé za uplynulej rok si dokážu připustit, že chyby jsou lidský.
Člověk má jen jeden pokus, špatných cest je příliš.
V sedumnácti studovat, milovat, svěřovat se, rozhodovat se, plakat, smát se, bavit se a neudělat chybu, bylo asi nad moje síly.
A odpustit si, pro jednou, chutná asi jako víno z podnebí.
Tam, kde zapadá slunko, nad propasťou ludských rán.
Moc mužskýho pohlaví, moc pánských deodorantů, řečí, z kterých lepí pusa.
Mluvte o filosofii, o cestách na konec světa, o nesmrtelnosti a nesnesitelné lehkosti bytí, o posmrtným životě, o vaší kapele a o tom jakej byl váš poslední sex.
Nemluvte o rybičkách, domečkách, stolečcích, pusinkách, pivínkách a tak. Nebo vám nahodím nohy..

Jinak je všechno slunečný, i když počasí ne. Vánoční výzdoba blýská do tmy šesté hodiny večerní a já začínám trávit čas ve své hlavě. Odpouštím si, nadávám si, vyhazuju zašlý smutky, tahám zapomenutý radosti jako je čaj s pikaem a spaní v chlupatejch ponožkách.
Ozvěna kroků po dešti.
Mluvím s lidma, co neznám. Představuju se jako Petra, Zuzana, Sofie a Tereza.

Rozbitou ránou plyne potůček štěstí.

Blondýna z Londýna *

19. 10. 2014 - everything keeps changin'

Několik prohraných tisíc byly právě ten klíčový okamžik.

Jednorázová hloupost prý. Kde jsem ztratila nit, když se najednou z desetikoruny vsazené na zápas Sparty a Baníku staly tisíce ztracené v automatech.. 

Smutná dvacetiminutovka na lavičce, kdy jsem se ho snažila přesvědčit, že jsme prostě.. nekompatibilní. V otázce alkoholu, cigaret, času, socializace. Neporozuměl. Snad jsem to ani nečekala.. 

Do budoucna si musím uvědomit, že láska nepřijde jen tak. Že lásce nepředchází sloveso líbit se, ale sloveso znát se.
V prosinci to bude rok.

Chci zas pro jednou klid. Hodně klidu. Čas na maturitní knížky, na německý slovíčka. Čas na hypermarket, na usměvavý lidi, pány, co vyprávějí o dětech a děti, co se smějí z nákupních vozíků. Čas na kamarády. Na procházky. Na sbor. Čas na to, zavřít oči a napočítat do desíti, aniž bych přemýšlela, co je ještě potřeba.

Čas letí. V prosinci to bude rok. S každým ranním nádechem očekávám závan Vánoc. Záškub u srdce.
Těžko říct, jak moc jsem se za ten rok posunula. O něco extrovertnější, o rok dospělejší, o rok nerozumnější. Nedokážu si nikde představit lásku. Vyplýtváno. Jehly pod nehet. "Dokážeš mě někdy milovat?" Tři tečky.. Zasloužil si tu nejupřímnější odpověď za ten čistej pohled. Ne.
V prosinci to bude rok. 

Kolik věcí si za rok uvědomíš?
Chyby, chyby. Ale taky jak moc ses tomu všemu odevzdal.
Bolesti se alkoholem neředí.
Náplasti jitří rány.
Cestování je medicína.
Žárlivost se probudí, až když nemáš právo.

Láska se redukuje s tím, jak často ho vidíš v davu..

Ve svých osumnácti letech jsem ještě stále ta malá sekundánka.
Dám si facku.
Pro jedno kvítí se slunce nerozsvítí.

Ale tohle už je zvyk. Jsem v pořádku.
Čína byla dechberoucí.
Ukradli mi tablet, další zkušenosti do života, díky.
Vždycky mám někoho, za kým můžu jít. Přestože to třeba nejsou ti, kteří to byli kdysi.
Učím se, ničemu nerozumím, ale baví mě to.
Vánoce budou po několika letech snad zas pěkný.
1. 12. přijede ZAZ <3

Wild Blonde*

21. 9. 2014 - one way ticket.

Haha, dlouhodobé prodlevy. Tak jako ve vlastním životě.
Den ode dne sbírám odvahu psát a zas si něco přiznat.
Škola mě po prvním týdnu dokázala vytočit tak, že vracet se tam občas vypadá jako něco, co jednoduše nejde. Hlučný lidi, co si říkaj o nehezký slova.
Frajer z hypru začal se slovem přítelkyně, občas klopím zrak, občas se uculím. Podle toho jak si zrovna rozumíme. Srdceryvný půlnoční telefonáty, co rozlepí oči. Ying a yang. Vzpomínky na časy, kdy bylo líp.

Mám neodvratnej pocit, že mu jednou ublížím, stejně jako distancovat se nejde. Umí chytit tak, že se cítím v bezpečí, zároveň píchnout zbytečnou jehlu.
Jakýmsi zvláštním způsobem nemiluju. Snad proto, že si připadám s každou žárlivou scénou jako na provázku. Snad proto, že je příliš brzy. Snad proto, že můj budoucí syn se ještě stále podobá na někoho jiného..
Není dobrej nápad přepínat z kamarádů s výhodama na srdceryvný vztahy.
Vykládá mi, jaká to pro něj byla láska na první pohled, když mě viděl v čepičce za pultem a já mu na to nedokážu říct, že měl být náplast na rozbitý touhy..

A tak to jde ode dne ke dnu. Asi, možná.
Možná ne.
Možná jednou hodím starý lásky za hlavu a konečně ocením to všechno, co pro mě ten kluk dělá. Protože být s ním šťastná je nesnesitelně lehký, být zamilovaná extrémně náročný.

Za pár dní vzlítám z pražskýho letiště směr Peking.
Tak zas pro jednou pryč z života.

Wild Blonde*

31. 7. 2014 - travel rather than love.

A tak si Berlín zasloužil tu největší cestovatelskou pozornost snad ze všech měst, do kterých jsem kdy vkročila. Zválená tráva v malých parcích, club maté u vody, ohromující Sachsenhausen a slzičky na nejposlednějším sedadle posprejovanýho s-bahnu, "chtěl bych ti uvařit kolumbijskou večeři", židovskej hřbitov, fotbalový finále a poblázněnej Berlín.

Zpět doma je všechno postavený na hlavu.
Zelektrizovanej vzduch,
 vysokoškolský přirážení ke skříňkám,
"Nízký sebevědomí leží v tom, jak se o tebe umí chlap starat.",
Vína na balkónku,
Probouzení se vedle někoho,
"Udělám ti snídani",
"A v srpnu budem pořád spolu"
"Nejezdi do Anglie, nejezdí domů, zůstaň tu se mnou."

Nejspíš znovu zadaná, snad ani nevím, jak se to stalo
Na minulost vzpomínám snad už jen matně
Stýskám si z Anglie po ruce kolem ramen.
A urputně se snažím přesvědčit sama sebe
Že protiklady se přitahují a láska hory přenáší
Taky že nikomu neublížím
A taky, že neublížím sobě -
- láskou, citem, poutem.

Do čeho sem se to SAKRA pustila?
Můžou za to jen ty oči jako vždycky, všude?

Wild Blonde*

2. 7. 2014 - time heals.

Půl rok.
Říkám si, že je čas trochu povyrůst.
Smířit se s realitou.
Otevřít se novým začátkům a přestat se topit v polemikách.
Nejde to úplně špatně. Jestli ne 24/7, tak alespoň 24/6.

Prázdninový léto konečně začlo. V neděli odjíždím nach Berlin.
Měla bych hodit všechno za hlavu.
Pít hašlerkový pití na pobřeží, vracet se nad ránem, chodit bez cíle, mluvit s cizincema, vdechovat atmosféru a mluvit německy.
Snad jen trošku se bojím, že moje introvertní já nezůstane doma.

Po prázdninách maturitní ročník?
Wow, co říct?
Snad jen - kam se ty léta ztratily?

Wild Blonde*

Dostala jsem se za půl roku tam, kde jsem myslela, že nebudu ani za deset let. Stálo to spoustu sil, který byly vynaložený správným směrem. 

Přerůstám vlastní stín.

A snad už v srpnu všechno završím - l'amour ést l'éspoir.