15. 8. 2016 - loudly lonely.

"nevim proč, ale nemůžu ho vystát.."

Rivalita. 

Ve čtyři ráno s tebou lezu přes plot golfovýho hřiště,

Abych se mohla za pár hodin nechat objímat od Španěla. 

Na hřbitově.

Denně si pro sebe pláču nad svou blbostí. 

Chtěla bych jen, aby mě objímal někdo, u koho neznám ani jeho jméno.

Protože kdykoliv se mi někdo otevře,

a já ho později svrhnu z útesu,

nosím ty tajemství jak ocelový koule u nohy. 

Slyším, jak ti skřípnou zuby, 

kdykoliv slovem zavadím o Španěla,

i když na tebe doma čeká moc pěkná brunetka,

která mě občas nutí svou nevtíravou sympatií,

shodit tě z útesu o něco dříve než máme v plánu.

Ani nevím, kolik toho o mně víš,
jelikož většinou ze mě mluví líh. 

Snažím se hledat si práci. Abych mohla bydlet sama, domů chodit ještě později a pít ještě více. Oslovení opičko. "A ty nejsi zamilovaná?". Dvanáct panáků pálenky. O něco méně rozhněvaných mužů. Utápět neštěstí mezi řádky, ne ve vašich náručích. Osamělý cesty žlutými autobusy. Osamělá Praha. Osamělá já.

"Není to fér, řekl jsi volnej vztah,
ne sexuální volnost, ale emoční věrnost."
"Zkusim to udělat legální."

Nedělej to.
Úsměv té brunetky mě stejně donutí,
svrhnout tě ze skály dvakrát vyšší než klasicky.

WB*

29. 7. 2016 - dennulazas.

Znovu... podnik a kachličky a masivní stoly a automat na cigarety. A ty a já a pivo. Jedna z velmi mála matematických rovnic, které jsem ochotná pravidelně počítat.

Hlouposti! Dvouslovný smsky, který se vyvíjí v pouliční lampy, přitisklý těla a lichotky, který si píšu do pomyslných deníčků.

Domlouvám si meditace na hřbitově (s knihou či bez) na každé nedělní dopoledne se Španělem(, kvůli kterému se nutím alespoň na okamžik ztratit mysl.) Bwhahahah, nevím, jesi jsem jednoduše hloupá nebo tím vyvíjím svou pevnou vůli.

"Ignoruješ mě hezky.
 Navíc jsi ochotná se mnou strávit každou neděli.
A ignorovat mě."

Poprvé v životě doopravdy nenávidím.
Ne kvůli vašim pozdním cigaretám na balkónech,
Ale jelikož seš teatrální piča.
(Jsem momentálně horším člověkem?)

To si tu jen odložím.

Abych věděla, proč jsi mi rytířem.

21. 7. 2016 - uncovered.

Velký procento věcí je tak nějak špatně.
Pár jich zůstává v pořádku, uf.

Zůstávám v posteli až do odpoledne a přesvědčuju sama sebe, že si doopravdy tu práci za barem budu muset najít. Představa, že následující semestr pět dní v týdnu slzím do polštáře a jím pizzu s ananasem, je naprosto unacceptable.

GTA, šedivá kočka, jeho starý fotky, míchaný vajíčka.
A vsechno je tak moc dobře, až je to špatně,
a já znovu musím dumat nad tím,
jak podám to, že smůla, že mě okupuje hnědovlasej blbeček.
Když se směju své vlastní hlouposti,
velmi rychle propadám v pláč. Hahahah..----

24.7. Vánoce v zeleným podniku. Hodně bramborovýho salátu, dárky, stromeček, blonďatej úsměv(, kterej mi dělá radost), kamarádi, muzika a mnoho radosti. Juchu. Stále existujou věci, který mi dělají radost.
Tatry, Povaleč, Praha, wwoofing.

Plány na nadcházející, velmi volný, semestr.

- Najít si příjemnou práci za barem. (!!!)
- Přestat psát pouze bolavý výplody, ale taky trochu sluníčkářský myšlenky, za který se vzápětí můžu nechat ukamenovat.
- Literární soutěže by taky šly.
- Meditace?
- Věnovat více času dobrovolničení. Ať už doučování, mentoringu nebo čemukoliv jinýmu, co se týče sociálních lokalit.
- Vyzkoušet pár LARPů. Dřevárny spíš ne.
- Víc vařit. Pro sebe či pro ostatní, to už roli nehraje.
- Sport nepůjde. Kolo, možná.
- A především, pustit z hlavy toho hnědovlasýho blbečka a věnovat se někomu, kdo mě bude mít fakt rád. Nevim, jesi to umim.

WB*

Please don't turn the light out

I don't think the conversation's over.

Freddie Cowan by si mě moh vzít nebo tak něco.

5. 7. 2016 - pathetic.

Těžkneš mi v dlaních,
Snad proto,
Že jsi sebe nahradil zdrcujícím pocitem viny.

Měním se v škemrající dítě,
Snad ze strachu,
Že zmizíš.
A jednou určitě zmizíš, to vím.

Kolik něžných pohlaví tě už oplakalo?
Cítím se klidnější,
Když vím, že v tom nejsem sama.

Pohltí tě těžká temnota,
Kdykoliv jdeš vedle mě,
Ale doopravdy je to jen neostrá silueta.

Nehraješ žádnou roli,
Nejsi mi přítelem,
Nejsi mi milencem,
Nejsi mi oporou,
Nejsi.
A já jsem pouze sluha tvých dvou pánů.

Spáleniny,
Když se mě dotkneš,
Bolí.

Tonu.
Starám se totiž spíše o tebe,
Než sama o sebe.

WB*

20. 6. 2016 - you say you need someone to love you..

..but it ain't me.

Znovu se vedle sebe probouzíme.

Podnik s kachličkovou podlahou, masivními dřevěnými stoly, automatem na cigarety a kulečníkem, už delší dobu zná dva lidi, čím dál víc k sobě tíhnoucí s množstvím čárek na papíře.
Velmi připomínající situace ála Maják a červený kravaty.

Poprvé si klopíme absolutně vše.
Vypadám jako důvěřivá emocionální naivka
a on jako narcis v paralelní realitě.
Děsivým zjištěním bych nazvala to,
že toho máme mnoho společného.
Žít v dojmu, že za všechno můžou jen
kudrlinky a voříškový oči, bylo poměrně klamné.

"To už jsem slyšel."
"Kde?"
"Vykládala jsi to."
"Ale ne tobě."
"Teď, když mě tak přehlížíš,
chytám od tebe s vděkem jakýkoliv slovo."

Zadostiučení.

Po cestě se velmi často tiskneme ke zdi
a tiskneme dlaně.
Nechat všechno se zavřením dveří vygradovat
nazvěme tou nejlepší chybou mýho života.

"Znovu si zkouším nechat narůst vlasy."
je skutečnost, která mě znovu pošle klepat na zamčený dveře.

Velmi očividná pivní sinusojda
velmi očividně souvisí se Španělem.

WB*

28. 5. 2015 - broken balance.

Víš nejlíp,
jak jednoduché je zapomenout.

Přesvědčuji se o tom,
že sám dobře víš, jak ubližuješ,
a proto si držíme životní distanc.
Nemůže to přece být tím,
že jsem ti jednoduše ukradená.

(Všichni víme,

že přesně tak to je.)

"Celý den jsem se na tebe těšil.

Pak jsem rozlil barvu

a úplně na tebe zapomněl."

Žel, jediný, kdo pláče nad rozlitým mlékem,

jsem já.

Pomalu, po lžičkách, přelít mé srdce

z tvých dlaní do

dobrovolnických prací,

právních dějin,

máminých dlaní,

slunečných dní,

bezesného spánku,

odrostlých pampelišek,

plánovaných festivalů,

a především zpět do svého srdce.

Jen tobě 

už tam nesmí zůstat

ani kapka.

Kdy přijde Den,

kdy smazat tebe ze mě,

bude stejně jednoduché,

jako smazat sebe z tebe?

WB*

15. 5. 2016 - den 13

Holým faktem je, že velmi těžko snáším,
když lidi dobrovolně zůstávají
v mnou vytvořené detenční zóně.
Prostě tam jsou. Spokojení, šťastní, klidní.

Čas ti už dávno vypršel.
Třikrát mažu tvoje číslo,
pak ho znovu ukládám.
Pouštím ABBU, když zrovna na půl večera existuješ
a zářím štěstím,
přestože pod stolem drtím klouby komu můžu.

Zkouškové se jeví jako správná příležitost,
přebít tě římským právem a politologií.

Čistá radost existuje, když pijem pivo v parku,
když písmenka chytají zvýrazněnou barvu,
a když jsem sama doma a nahlas hraje Nerez.

Obrazem spokojenosti je léto,
na vrcholku s výhledem do kraje,
s knihou a myšlenkou,
že tam dole někde jsi
a já jsem spokojená
a ty taky
a svět pro jednou nekoliduje.

Nejnáročnější je pro mě nenávidět.

(Vykající žena mě pomalu začíná zajímat.)

Připadám si směšně,
že spadnout do té propasti nenávisti,
která ti kouká z očí, je pro mě nemožné,
přestože stojím na okraji
a dolů plivu a hážu desetníky.

WB*