22. 3. 2015 - cause sooner or later it's over..

..I just don't want to miss you tonight.

Šeptáš věci, jakože chceš, abych byla tvá a že si dokážeš představit mou žurnalistickou kariéru, ale pouze pokud se budu chovat takhle. Takhle nevím jak. Ale asi to spíš šeptá pivo, protože ráno, když se vedle tebe probouzím, je vše zapomenuto. Bohužel či bohudík.
Kolikrát zapomínám, že je všechno jenom jako, a že jsou to pouze pseudopolibky a pseudopropletený prsty. Pseudorelations.
Troufám si vzít tě na promítání, který mi tiskne hrdlo a nevím, čím to je, že znovu, po tak dlouhé, bezdůvěrné propasti, ti zase ukazuju ty nejzapadlejší kousky sebe a vyměňuju poklidnou domácnost za noc v tvý náruči. Je čas utíkat, utíkat, co nejdál, protože něco se láme a až se to zlomí, tak už bude na útěky pozdě. Nevím, proč ale stejně stále stojím jako přikovaná.

Stále si ještě nejsem jistá, jak moc komfortní je pro mě vycházení z komfortních zón při seznamování se s novou společností.
Pivo to všechno dělá jednodušší a krásnější.
Kouř z cigaret přebíjí vůni tvoji.
Zase poznávám kousek sebe a podala bych si ruku za to, že rostu a dokážu sundat masky, kterých mám celou plejádu.

Maturita na krku, prázdniny nemaj plán. A mně je všechno čím dál tím víc jedno, protože buď půjdu na žurnu nebo budu nešťastná. A ta se vzdaluje mílovými kroky, snad pravě proto, že je mi všechno čím dál tím víc jedno. Začarovaný kruhy z duhy.
Občas bývá ticho a tma a já přemýšlím, kdo mi změnil život a říkám si, že sem to byla převážně já a mám dobrej pocit z toho, že mám takovou moc.

A kdybychom byli oba normální, přitahovalo by nás to?
Je to ta touha spravovat rozbitý duše?

Wild Blonde*

19. 3. 2015 - you and I'll be safe and sound.

Obecně existuje přímá závislost mezi intenzitou nadužívání alkoholu z hlediska trvání a dávky a vývojem jaterního onemocnění. Již 20 gramů u žen (tj. asi 200 ml vína nebo 60 ml whiskey) může při každodenním přijmu během několika let vyvolat poškození jater.

Moje játra musí být smutný. Jameson zadarmo kvůli svatýmu Patrikovi v našem baru a hodně kontaktu a další vylitý city. Široce se smějící ujíždějící rozjezd, Spirit bar a klížící se oči.

Co bude, až tu nebude?
Vnější omrzliny z nedostatku lidskýho tepla
Vnitřní omrzliny z ochladlýho srdce

Les a listí a tma a to, co chceš. S tím by se dalo operovat.
Říkáš, že to začínalo nezávazně a teď chcem plánovat dovolenou a že nejdřív výlet, na lom a do Punkevních, abychom věděli, jestli se nezabijem. Tvrdě si vtloukám do hlavy, že se ti jen chci zapsat pod kůži, abych rozšířila pole působnosti a že až přestaneš komentovat nohy holek v sukních, já uteču. Protože ty se mi zapisovat pod kůži nebudeš, tam už je jinej.

Snad po stoosmé pouze a jenom pláču nad tím, že tu se mnou není ten, kdo mě jako jedinej dokázal schovat před světem ve své vlastní náruči. Deset měsíců od momentu, kdy mi Vesmír dal znamení, že v něm stále existuješ. Teď už jsou to pouze paralelní světy. Ty nejvzdálenější a zároveň tak důvěrný.

Maturitní děs
(Ne)přijímačky
25 z 60 a příští měsíc zas.
850 korun za centropenku.


Tequillu a čokoládu nitrožilně, dík.

Wild Blond*

4. 3. 2015 - srdce plné krásy, láskyplné plynutí proudu.

Jedním pivem a větou "jde to všechno do sraček" překonáváme útes našich neshod a skáčem znovu do neznáma. Dnes spolu střízlivíme na procházce po lesích, přivlastňuje si mě tím nejkrásnějším krasohledem v celým mým životě a já se zase otvírám, říkám mu, že chci kočku a že jsem jako malá pouštěla draka a že miluju tmavou zabíjačkovou polívku. Dostává se hluboko. Příště ho budu muset upozornit, že by se tam mohl jednou utopit. Obezřetnost. A na otázku, jestli jsem šťastná odpovídám ano, ale spíše než kvůli lidskýmu teplu je to výjimečně kvůli tomu, že se měním v solární panel a sluníčko je všude.
Musím si zapamatovat, že existuje aurora australis a aurora borealis. A když mi lidi říkají, že chtějí vidět polární záři, musím se zeptat jakou.

V baru sedí starší paní, která má jeden z nejsmutnějších výrazů tváře. A tak si k ní přisedám a půl hodiny mluvíme o tom, jak ráda tancuje, jak miluje hudbu, vymýšlíme čísla, s kterýma vyhrajeme sportku a její radost mě bude naplňovat přinejmenším ještě v příštím životě.

"Budu to muset dělat častěji."
"Co? Mluvit s cizíma?"
"Ne, dělat jim radost."

Wild Blond*

25. 2. 2015 - you can get addicted to a certain kind of sadness.

Dny plný Mňágy.  Ničíme představy dvoum okatejm srnkám za tmy v lese a sobě možná taky. Ale spíš ne, spíš jsme už příliš zvrácení.
A tak se připravuju na to, že se uzavřu až do jejich koncertu, ale nevěřím si ani napůl, že bych dokázala přežít tak dlouho bez tahání za vlasy a zarytejch nehtů.
A přitom nesnáším, nesnáším, nesnáším jeho ostrovtip a větu, která zní milionkrát za den s malými obměnami.
Čím jsme si fyzicky blíž, tím jsme si psychicky dál.
A já se uzavírám, říkám mu toho čím dál míň a jediný, co to dokáže změnit, je tekutý zlato. Pak mluvím. A on se ptá, jestli je pravda, že Doktor pořád ještě léčí u mě v hlavě.

Další dny strávený v práci, otázky do ZSV a já se musím pochválit, že něco dělám a nevpíjím se do gauče.
Jsem veselá, poprvé svoje pokroky nechci věnovat cizím, ale sobě.
Jen ta láska a věci okolo budou vždycky moje alfa omega.

18. 2. 2015 - physically yours.

Zase spolu pijem, abych měla odvahu mu říct, že mi zvedá žlučník. A tak mu říkám, že mě nasral a blbě se u toho směju a vlastně vůbec vytočená nejsem a tak jenom měním strategie a stavím postel v žebříčku priorit výš než šest piv za večer a přátelský diskuze.

Skládám sama sobě slib, že je jen nálepka a když mi říká, že stejně vždycky zůstanu u své lásky z dětství a jeho mám jen jako náplast, tak přikyvuju a on vypadá asi poprvé v životě tak, že ho něco mrzí.

A pak si radíme, jak někoho sbalit a já se v skrytu duše bojím toho stesku, co určitě přijde, až zaprodáme srdce. Ale snad to přece jen nebude dlouho trvat.

Maturita a přijímačky na krku a já vylehávám na posteli, poslouchám německej rap, láduju se čokoládou a hraju hry, co mi vymyjou zbytky mýho mozku. Dávám si ultimáta, ale tu slíbenou pralinku sním, i když padesát stránek z cvičebnice nepřečtu. Whatever, mňam.

Naši Namotávače v mým pokoji stále nerozdejchali, domácnost je tišší než mrtvá a tak už okolo jenom tak přízračně proplouváme.

Začala jsem sledovat zprávy kvůli všeobecnýmu přehledu a je mi ze zavražděných babiček a opilých řidičů trochu beznadějně.
Život je bláznivě hluboká černá díra.

14. 2. 2015 - scheiß egal.

Dnes NE depresivním obrázkům,
ANO jídlu.

A tak slavím narozky v pátek třináctýho v lesbickým baru, což mi svěřuje nakrátko ostříhaná slečna ve čtyři ráno na baru, když se hádáme o tom, jestli bude hrát moje nebo její oblíbená písnička.
Tequilly, zelený a piva, protože slavím a MŮŽU. Zpíváme Chlapi sú kokoti z plných plic a je nám tak deset místo devatenáct.
Dostávám k narozeninám klobásu, protože prej každá holka potřebuje v životě pořádnou klobásu.
V šest ráno je v únoru zima. Musím si to zapsat, ať to nezapomenu.
Plánujem s kamarádem svatbu, kde nám bude hrát Switchback a klip se bude promítat za oltářem. Zachraňuje mi hrdost a život, když můj postelovej kamarád namotává moji bývalou spolužačku stejně jako se zamotají vlasy na válcovým kartáči a alkoholu v krvi je z toho tak trochu smutno.
Taky se ubrouskovým prstenem vdávám za svou spolužačku, protože nesnášíme stejný lidi a skládáme předmanželský slib, že je budeme nesnášet napořád.
Mám ráda svatby, obviously.

V rozjezdu je lidí v šest ráno HODNĚ a na tajňačku pašuju do svýho pokoje Namotávače, což se ráno při procházení obývákem plným vykulených očí mých rodičů přestává jevit jako dobrej nápad. Božská komedie.

Další věc, co si musím zapsat - na akce nelze lidi pouze zvát, ale zbytku potřeba napsat, že je N-E-Z-V-U.

Mám po dlouhém snažení hotovou autoškolu, to zapíjím taky, ale volant nechci ještě hodně dlouho vidět!

Nepřeju Vám ani trošku pěknýho Valentýna.
Přeju pěknou sobotu

Wild Blonde*

1. 2. 2015 - truly, madly, passionately.

Moje múzy si zase odešly na chvíli sednout do hospody a já zkouším už potřetí za poslední týden poskládat dohromady něco, co by se dalo číst.

Novinky?
Zlín a páter noster a pusy v mezipatrech a potom zpíváme s francouzkou šanson.
Tak nějak zase štěstíčka, ale lásky ani za nehet.
Moc se těším na to, až se budu moct někomu oddat a jeho už nikdy nevidět.

Jsem šťastná jako zase dlouho ne. Moje vysvědčení zas vypadá k světu. Po práci se culím na slečnu z krámku naproti a domů odcházím pokaždé s jinak ochucenou syrovátkou.
S Frajerem z hypru jsme od našeho pseudovztahu promluvili první slova v zakouřeným, nažloutlým kumbálku, kde jsme se loni seznamovali, a ne, že bych neměla chuť ho pohladit po strništi, ale je zase veselej a já taky.
Mám radost z řidiče autobusu, kterej mi říkává dobrou noc.
Dvakrát za jeden den stojím před plnou školní aulou, nejdříve jako vítěz s příběhem o beznadějně nešťastné atmosféře koncentračních táborů, podruhé s německou básní, u které zapomínám text, ale přesto jaksi vítězně, že jsem se dokázala z vlastní vůle přede všechny postavit.
Malý radosti jako je nadechovat se vzduchu před dveřma fitness centra, ráno sníst toast s nutellou, sentimentálně ochutnat nikotin, hodně číst a natáhnout se do vany, taky se smát, být blond a koukat na lidi.

Momentálně mě ve svým životě fakt chceš, věř mi!

Wild Blonde*