4. 3. 2015 - srdce plné krásy, láskyplné plynutí proudu.

Jedním pivem a větou "jde to všechno do sraček" překonáváme útes našich neshod a skáčem znovu do neznáma. Dnes spolu střízlivíme na procházce po lesích, přivlastňuje si mě tím nejkrásnějším krasohledem v celým mým životě a já se zase otvírám, říkám mu, že chci kočku a že jsem jako malá pouštěla draka a že miluju tmavou zabíjačkovou polívku. Dostává se hluboko. Příště ho budu muset upozornit, že by se tam mohl jednou utopit. Obezřetnost. A na otázku, jestli jsem šťastná odpovídám ano, ale spíše než kvůli lidskýmu teplu je to výjimečně kvůli tomu, že se měním v solární panel a sluníčko je všude.
Musím si zapamatovat, že existuje aurora australis a aurora borealis. A když mi lidi říkají, že chtějí vidět polární záři, musím se zeptat jakou.

V baru sedí starší paní, která má jeden z nejsmutnějších výrazů tváře. A tak si k ní přisedám a půl hodiny mluvíme o tom, jak ráda tancuje, jak miluje hudbu, vymýšlíme čísla, s kterýma vyhrajeme sportku a její radost mě bude naplňovat přinejmenším ještě v příštím životě.

"Budu to muset dělat častěji."
"Co? Mluvit s cizíma?"
"Ne, dělat jim radost."

Wild Blond*

25. 2. 2015 - you can get addicted to a certain kind of sadness.

Dny plný Mňágy.  Ničíme představy dvoum okatejm srnkám za tmy v lese a sobě možná taky. Ale spíš ne, spíš jsme už příliš zvrácení.
A tak se připravuju na to, že se uzavřu až do jejich koncertu, ale nevěřím si ani napůl, že bych dokázala přežít tak dlouho bez tahání za vlasy a zarytejch nehtů.
A přitom nesnáším, nesnáším, nesnáším jeho ostrovtip a větu, která zní milionkrát za den s malými obměnami.
Čím jsme si fyzicky blíž, tím jsme si psychicky dál.
A já se uzavírám, říkám mu toho čím dál míň a jediný, co to dokáže změnit, je tekutý zlato. Pak mluvím. A on se ptá, jestli je pravda, že Doktor pořád ještě léčí u mě v hlavě.

Další dny strávený v práci, otázky do ZSV a já se musím pochválit, že něco dělám a nevpíjím se do gauče.
Jsem veselá, poprvé svoje pokroky nechci věnovat cizím, ale sobě.
Jen ta láska a věci okolo budou vždycky moje alfa omega.

18. 2. 2015 - physically yours.

Zase spolu pijem, abych měla odvahu mu říct, že mi zvedá žlučník. A tak mu říkám, že mě nasral a blbě se u toho směju a vlastně vůbec vytočená nejsem a tak jenom měním strategie a stavím postel v žebříčku priorit výš než šest piv za večer a přátelský diskuze.

Skládám sama sobě slib, že je jen nálepka a když mi říká, že stejně vždycky zůstanu u své lásky z dětství a jeho mám jen jako náplast, tak přikyvuju a on vypadá asi poprvé v životě tak, že ho něco mrzí.

A pak si radíme, jak někoho sbalit a já se v skrytu duše bojím toho stesku, co určitě přijde, až zaprodáme srdce. Ale snad to přece jen nebude dlouho trvat.

Maturita a přijímačky na krku a já vylehávám na posteli, poslouchám německej rap, láduju se čokoládou a hraju hry, co mi vymyjou zbytky mýho mozku. Dávám si ultimáta, ale tu slíbenou pralinku sním, i když padesát stránek z cvičebnice nepřečtu. Whatever, mňam.

Naši Namotávače v mým pokoji stále nerozdejchali, domácnost je tišší než mrtvá a tak už okolo jenom tak přízračně proplouváme.

Začala jsem sledovat zprávy kvůli všeobecnýmu přehledu a je mi ze zavražděných babiček a opilých řidičů trochu beznadějně.
Život je bláznivě hluboká černá díra.

14. 2. 2015 - scheiß egal.

Dnes NE depresivním obrázkům,
ANO jídlu.

A tak slavím narozky v pátek třináctýho v lesbickým baru, což mi svěřuje nakrátko ostříhaná slečna ve čtyři ráno na baru, když se hádáme o tom, jestli bude hrát moje nebo její oblíbená písnička.
Tequilly, zelený a piva, protože slavím a MŮŽU. Zpíváme Chlapi sú kokoti z plných plic a je nám tak deset místo devatenáct.
Dostávám k narozeninám klobásu, protože prej každá holka potřebuje v životě pořádnou klobásu.
V šest ráno je v únoru zima. Musím si to zapsat, ať to nezapomenu.
Plánujem s kamarádem svatbu, kde nám bude hrát Switchback a klip se bude promítat za oltářem. Zachraňuje mi hrdost a život, když můj postelovej kamarád namotává moji bývalou spolužačku stejně jako se zamotají vlasy na válcovým kartáči a alkoholu v krvi je z toho tak trochu smutno.
Taky se ubrouskovým prstenem vdávám za svou spolužačku, protože nesnášíme stejný lidi a skládáme předmanželský slib, že je budeme nesnášet napořád.
Mám ráda svatby, obviously.

V rozjezdu je lidí v šest ráno HODNĚ a na tajňačku pašuju do svýho pokoje Namotávače, což se ráno při procházení obývákem plným vykulených očí mých rodičů přestává jevit jako dobrej nápad. Božská komedie.

Další věc, co si musím zapsat - na akce nelze lidi pouze zvát, ale zbytku potřeba napsat, že je N-E-Z-V-U.

Mám po dlouhém snažení hotovou autoškolu, to zapíjím taky, ale volant nechci ještě hodně dlouho vidět!

Nepřeju Vám ani trošku pěknýho Valentýna.
Přeju pěknou sobotu

Wild Blonde*

1. 2. 2015 - truly, madly, passionately.

Moje múzy si zase odešly na chvíli sednout do hospody a já zkouším už potřetí za poslední týden poskládat dohromady něco, co by se dalo číst.

Novinky?
Zlín a páter noster a pusy v mezipatrech a potom zpíváme s francouzkou šanson.
Tak nějak zase štěstíčka, ale lásky ani za nehet.
Moc se těším na to, až se budu moct někomu oddat a jeho už nikdy nevidět.

Jsem šťastná jako zase dlouho ne. Moje vysvědčení zas vypadá k světu. Po práci se culím na slečnu z krámku naproti a domů odcházím pokaždé s jinak ochucenou syrovátkou.
S Frajerem z hypru jsme od našeho pseudovztahu promluvili první slova v zakouřeným, nažloutlým kumbálku, kde jsme se loni seznamovali, a ne, že bych neměla chuť ho pohladit po strništi, ale je zase veselej a já taky.
Mám radost z řidiče autobusu, kterej mi říkává dobrou noc.
Dvakrát za jeden den stojím před plnou školní aulou, nejdříve jako vítěz s příběhem o beznadějně nešťastné atmosféře koncentračních táborů, podruhé s německou básní, u které zapomínám text, ale přesto jaksi vítězně, že jsem se dokázala z vlastní vůle přede všechny postavit.
Malý radosti jako je nadechovat se vzduchu před dveřma fitness centra, ráno sníst toast s nutellou, sentimentálně ochutnat nikotin, hodně číst a natáhnout se do vany, taky se smát, být blond a koukat na lidi.

Momentálně mě ve svým životě fakt chceš, věř mi!

Wild Blonde*

19. 1. 2015 - dny bez dna.

Mám tvůrčí období. Slova se mi v hlavě hloupě proplítají.
Mňága a Žďorp v posledních dnech stále dokola a dokola. Pořád nejsem schopná zjistit, jestli za tím stojí sentiment nebo hudba.
Tramvají dvojkou jezdíval sem do Židenic,
z takový lásky většinou nezbyde nic,
z takový lásky jsou kruhy pod očima.
Pokud ani jedno z toho, tak jsou za tím tyhle tři řádky.

Bojuju se svou hlavou. Potřebovala bych nutně projít tím, co se děje v Eternal sunshine of the spotless mind. Vyždímat a vylít.
Není to ani z nejmenšího centimetru přínosná náklonnost.
Sype sůl do hojících se ran, shazuje mě z útesu a přivazuje na koleje před jedoucí vlak. Poté mi jako hrdina na rány fouká, dole pod převisem mě do náruče chytá a na poslední chvíli provazy rozvazuje.
A můj ublížený i zachráněny úsměv vypadá stále stejně.

Myslím, že s nadějí čekám na to, až mi osud znovu dá toho, koho mi minulý rok vzal.

Názory na vysokou školu měním každým dnem. Čára se klikatě táhne od jednoho humanitního oboru k druhému a já slzím do polštáře nad tím, že mi pánbíček nenadělil do vínku technický nadání. A vidím tu ošklivou představu metaře chodníků.

Už sem se vylila do takovýho stavu, kdy už snad jenom čekám na páteční večery. Kdy láska k pivu spláchne všechny lásky k lidem.

Wild Blonde*

Nevím, jestli to znáš taky, 
vždycky když vidím mraky,
mám hroznou chuť vypadnout z týhle díry.

18. 1. 2015 - choose happy.

Ještě stále mi po tobě voní peřiny a jejich peří. Peří mé bundy si tě také stále pamatuje.
Posloucháme mňágu a jíme kečupový toasty.
Čím déle si tě prohlížím, tím víc v tobě vidím toho malýho kluka. V pohybech, usměvech. Nevím, kam jsem dala hlavu, když mě bolely jiný holky. Opilá bezradnost v koutcích očí, nehezkej humor a směšná nadřazenost. V peřinách ale dospíváš, tam bychom si mohli doživotně rozumět.
A tak, budem se milovat anebo šoustat?

Německá ústní dopadla perfektně. S cé-jedničkovým ocejchováním se opíjíme na spoustě místech města. Když se později od sebe vzájemně snažíme zjistit podrobnosti o průběhu večera, všichni hloubí patou důlek a neví. Haha.
Schon wenn du eingetretten hast, habe ich gedacht, das ist ein freches Mädchen.
Chci mluvit německy.

"Děcka, já už vás učím osum let.
My bychom spolu mohli jet i na dovolenou!
Třeba do Chorvatska!" 

Čím dál víc mě láká představa prázdnin. Německo by nemuselo být k zahození, ale v plánu stále je ta k zbláznění lákavá Francie. Jen to, že bych jela s tebou, mi ale zní jako špatnej vtip. Protože chci, moc, ale vlastně bych neměla chtít.

Jemně mě bolí u srdce z toho, že se mi stýská a že jsi v posledních dnech člověk, s kterým trávím příliš mnoho správně využitého času.

Wild blonde*