14. 7. 2015 - together but lonely

Už příliš dlouho jsem před tebou neutíkala,

Stále tě jen chytám nebo ztrácím.
Mluv francouzsky, naposledy něco řekni. Francouzsky.
Byl jsi někdy smutnej?
Nelidskej optimismus.

Zpíjím se do němoty,
Pak pláču smotaná do klubíčka.
A stýskám si po tobě.
Drž mě a nikdy nepouštěj
Toužím ti říct
Přesto nutně potřebuju pustit já tebe.

Slzím na černou vlnkovanou podlahu tramvaje,
Lidem padají oči z důlků na tu stejnou podlahu.
Volat ti v opilosti je důkazem,
Že sem do propasti spadla už dávno.
Život bez tebe už snad ani nebude život.
Položivot.
Neživot.

Odřený koleno z nočních radovánek
Nebolí ani trochu jako zlomená hrdost.
"Mám strach, že už nikdy nepotkám tak hodnou holku, jako jsi ty"
Je jediná věta, kterou si pamatuju.
Liány naděje.

A tobě to stejně bude putna
A řekneš něco jako
"Jestli to tak cejtíš."
A zmizíš. Dřív než to stihnu já.

22. 6. 2015 - tu me manques

Hezkej večer s Tamborem,

A pak taky s Poličkou a vodkou s red bullem,

A pak je půl jedné a seš tam najednou ty,

Ostříhanej na hipstera a já zas pro jednou taju,

Ale nebyla bych to já, kdybych se nesnažila odmítavým vrtěním hlavou přesvědčit sama sebe, že ne. Ne.

A naše city jsou čím dál víc plytký,

Protože u mě jsou čím dál víc hluboký.

A biologický hodiny tikaj

A mateřský pudy tepaj.

A já se skleslostí přijímám příchody bez pozdravu,

Odchody bez rozloučení,

Stoly vedle sebe stejně jako naše srdce vedle sebe.

Přestože bych nejradši brečela na záchodě

Nebo tobě v náručí,

Protože se mi všechno vymyká a ob(čas)to chybíš.

Už je to jen alkohol a hodně moc lidí,

A je to to poslední, co nás spojuje.

Polička, která koluje v žíle,

Panák vobčas,

Pusa na tvář

A pár hořkosladkejch vzpomínek.

Když jsem cejprala to pivo se spritem,
Měla sem ti říct, že jsem hloupá kráva,
Protože dokážu žít z toho plaku, což je všechno, co známe,
Protože na sliby přece nehrajem.

Za sedum hodin budu v autobuse na cestě do Francie,

Za nějakým cizincem, kterýho vlastně neznám,
A přestože je Paříž odměnou,
Tak skládám věci do kufru s přišláplým srdcem a zatajeným dechem.

9. 6. 2015 - recovery never really ends, does it?

Po třech týdnech patnáctiminutový zpoždění,

"vydržel jsi dvacet minut, než jsi řekl první nesmysl" říkám a smějem se.

Vpila bych se do tebe jak inkoust, kdyby to byl první den, co tě znám.

"nechyběla jsi mi, ale chybíš mi teď."

Ano. Neřekla bych to lépe.

Cejprám pivo se spritem na dřevo a nerozumím.

A ty se mě ptáš, jestli ho miluju a rozumíš. 

Říkám věci, co nejsem ochotná říct ani sobě, a proto časový prodlevy. Byly a budou. 

Stále hluboký touhy. Léto je ještě víc propaluje.

Chtěla bych nám pod tekoucí vodou otisknout tetování že žvýkaček,

jezdit na konce světa prvním vlakem z odjezdové tabule,

vymýšlet vlastní drinky, dávat jim jména a opíjet se z nich,

usínat na kachličkách v koupelně, protože pod dekou je příliš teplo,

dělat přemety na skrytejch loukách,

jezdit na kole k jezeru a brodit se jeden druhým.

Ptát se tě ve tři v noci na absurdní otázky

a o půl čtvrté jít prozkoumat ledničku,

koukat na Volejte věštce, smát se,

tisknout se k tobě a věnovat ti svůj poslední čtvereček čokolády.

Jsi můj nebo tě neznám,
nic mezi neexistuje.
Jsi blízko nebo jsi na kilometry daleko.

529 dní.

Vidím to všechno růžově.

Protože když ne teď,

máme miliony příštích životů.

Wild Blonde*

Proč se mě na každé stránce ptají "kolik chcete zhubnout?" ?

Nechcu, chápeš?

3. 6. 2015 - flawless perfections.

..sedíme na pavlači,
přichází ráno,
tobě se lesknou oči..

Slunko je štěstí.
Sladkej růžovej merlot
Holandský vafle
Spřízněný duše
Na prohřáté trávě.
Lístky do Francie už jsou.
Francie je vždycky dobrej nápad.
Šampaňský, sýry, francouzština a mumraj.

Léto evokuje zase vzpomínky
A moje štěstí chce být s tvým štěstím
Ale možná je to setrvačnost
A zdvojnásobit ho jde i jinak. Jinde.
Neparalelně.
Bez minulosti s budoucností.
Spíš ne. Spíš ne než jo.
Sedum let, fíha.

Frajer z hypru bude táta.
Vzpomínky z obrubníku nabývaj novej rozměr.
Wow.

..seříznem si bříška prstů kvůli otiskům,
na pobřeží ve Francii koupíme si dům,
na pobřeží ve Francii koupíme si hrad
a půjdem spát..

Wild Blonde*

27. 6. 2015 - feverish speaking, just wanna see your face.

Nový poznatky.

• Starý lásky nerezaví versus dvakrát nevstoupíš do stejné řeky. Hérakleitos a princip dialektiky alias princip neustálých změn. Věc, co mě maturita ze zsv naučila. Přestože mám vlastně denně vlastní hlavu. A do stejné řeky bych byla ochotná vstoupit ještě mockrát.
• Hlavní věc v životě jsou kamarádi, člověk je pak šťastnej, ať už se děje cokoliv. To je přesně to, co mi tak dlouho chybělo. Teď mám někoho, kdo mě podepře cestou na rozjezd a někoho, kdo se se mnou zřídí ještě předtím, než potřebuju odvést na rozjezd.
• Noční cesty od autobusu jsou vlastně paráda, protože si člověk srovná myšlenky. 
• Nemíchat je správná volba, a když, tak už nikdy jägra s tequillou.
• Šestihodinovka za pásem v hypru po dvou měsících volna uteče v mrknutí oka.
• Promiskuity člověka naučí. Ne jen tomu, co vlastně chce, ale i hlubokým filozofickým úvahám a tomu, co od života očekává.
• Přátelství mezi klukem a holkou existuje. 
• Odkdy jsem blond? 
• Co budu po zbytek čtyř měsíců dělat, aniž bych doma uhnila?
• Pojedu na Pohodu?
• Co všechno jsem ochotná obětovat pro hluboký štěstí? Promiskuity?
• Zodpovědět životní otázky je těžší než odmaturovat.

Wild Blonde*

20. 5. 2015 - potitko time.

Šťastný životy. Maturita za pět a percentil 98.3. Úspěšný období. Malá vyjukaná holka ze zrcadla z úterního rána si najednou připadá, jakoby jí svět ležel u nohou. Aspoň na chvíli, aspoň na týden. Než život přestane zase být jen ztělesněným alkoholem a fuck this shit pocitem.
Připadám si, jakobych si na našem posledním zvonění koupila hodně pětikorunových štěstíček. Babička pláče. Občas mě to nutí přemýšlet nad tím, jak dlouho ještě bude trvat příležitost stulit se jí do náruče. Kéž by dlouho.

Ke konci října jedu do Francie s klukem, kterýho téměř neznám. Kterýho míjím ve svým životě od čtrnácti let, a přesto jsme sobě tváří v tvář stáli všehovšudy dvakrát. Žijem jen jednou. Francie je jediná věc, která dokáže, co je doopravdy a co je jen náplastí. Na paralelní světy.
Promiskuity. Věci, co jsem k smrti odsuzovala, teď zabírají spoustu místa v mým vlastním životě. Tomáš z Nesnesitelné lehkosti bytí by to okomentoval nějak rozumně. Ospravedlnil by mě, stejně jako ospravedlňuje sám sebe. Přesto neustále vidím pouze sama sebe ve vídeňským parku.
Život mi proplouvá principem wu-wej, sám řeší zápletky. Chutná to skvěle. Pro člověka, kterej se kdysi ráno nedokázal rozhodnout, jestli vstane z postele pravou nebo levou nohou.

Zítřejším dnem zakončuji osmileté studium maturitním večírkem, tequillou s mým profesorem z němčiny a morální kocovinou to vše završím v pátek ráno. O tom nepochybujme.

Říjnoví Irié Revolté mě úsměvem zdraví v elektronické podobě na virtuální vstupence a zase mi na seznam štěstíček přibývá další položka.

Snad jen paralelní světy se po dvanácti měsících nebezpečně přibližujou a moje Já se schovává po dlouhé době zase před něčím pod stolem. Příchuť kokosu tiskne žaludek i plíce.

Moje pravá lopatka stále čeká na potenciální tečku.

Wild Blonde*

2. 4. 2015 - the rest of the world was black and white, but we were in screaming color.

Několikahodinový sety, dost hluboký na to se v nich utopit, dost plytký na to, aby se sobě podobaly jako vejce vejci. Dvakrát třikrát týdně. Od brzkýho odpoledne do večera, od večera do brzkýho rána. Intimity a alkohol. Moje srdce je vobčas mrtvý, vobčas přetejká, ale tak to vždycky bylo.
Potřetí v životě špagety s kapkou lásky, proč to všichni kluci zkouší přes špagety? Napadá mě jen slovní spojení utáhnout na vařený nudli. Ty slova mi blikaly v hlavě jak vítací nápis nad vchodem přisprostlýho kabaretu. Hrála k tomu dechovka, absurdnosti.
S každým sudým schodem ve vchodu přemýšlím, že to utnu, s každým lichým schodem, že to vygraduju. A tak čekám na ten moment, kdy se moje vlastní hlava splete a bude dělat kroky, jen a pouze přes dva schody.

Potřebujeme něco speciálního. Speciálnějšího než jsou intimity, alkohol a nudle. Něco, co nám nekonečně přeplní poetickou paměť, jak tomu říká Kundera. Něco, co nás nekonečně spojí.
Prvopočátky vidět jinde. Ne ve smyslu pro humor. Slýchávám od tebe, že je to tím nejdůležitějším atributem. Ale není. Důležitost leží tam, kde se vtip tříští. Ve smíchu.
A snad ani nejde o lásku. Jde o respekt. Snad právě proto ta jehla, která přichází s každým jemným dotekem na mé nejviditelnější, byť nejtajnější stránce osobnosti. Je to disrespectful. A jestli je tohle protiklad, byla by protikladem lásky nenávist?

Jinak štěstí. Poskakuju na silnici, když se nikdo nekouká.
A občas mám pocit, že exploduju.
Irié budou v Brně.
A našla sem společnost na Pohodu do Trenčína.
Maturita se blíží a nevyvolává ve mě strach z neúspěchu, pouze strach z neznáma. A napětí. A nepopsatelnou chuť zvracet a omdlít.
Sladká chuť amareta už navždy zůstane připomínkou posledního ročníku.
Profesoři soucitně skláněji hlavy k ramenům a věta o tom, jak si jsou vědomi, kolik toho máme na starost, nezazněla tolikrát ani v prvním měsíci našeho primus ročníku. Snad chtějí utišit ty hlasy pochybností nebo se jen ukázat v posledních dnech v nejlepším světle.
A já poskakuju po ulicích, od srdce se směju s Brunetkou a Rudovláskou a Hrabal by řek, že když nejde vo život, jde vo hovno.

Wild Blond*