Vánoce!
Ozývají se mi tu vánoční koledy. Občas nevím, jestli radostí vyskočit a roztančit se po pokoji nebo se rozplakat. Schází mi lidský teplo, přes Vánoce pokaždé nejvíc. Nikdo mi nepůjčuje rukavice, nekupuje punč, nebalí mě do deky a nepeče se mnou cukroví. Nikdo netleská nad vánoční výzdobou a neodpočítává netrpělivě dny.
Asi proto, že to nejsem ochotna nikomu povolit. Společně strávený Vánoce jsou ještě větší slib než propletený prsty.
Se školou statečně bojuju. Facebook mi ze života zmizel a je stokrát lehčí dýchat. Nevyskakuju o půl dvanácté od modrobílé obrazovky s tím, že jsem ještě neotevřela jakoukoliv učebnici. Jediný neštěstí je, že i přes hodiny strávený v knížkách se mi v diáři hemží bříška a stoličky.
Za dva týdny usedám k mé téměř maturitní německé zkoušce. Snad nikdy jsem neměla větší chuť vyskočit z okna.
Zítra je tu stužkovák. Šperkuju svůj zombie kostým, utrácím za barvy na obličej a krev ve spreji, šmejdím po secondhandech a sháním řetězy. Se zítřejším dnem budu maturant 2014.. komisch.
Gloria odzpívala první z koncertů s orchestrem. Postavila publikum. Podruhé. Je to radost, stát na praktikáblech.
V posledních dnech si finálně uvědomuju, že jsme kompletně ztratili vztah s mým tátou. Od začátku roku se jedinkrát nezeptal, jak to vlastně všechno zvládám, kam půjdu na vysokou, kolik piv jsem vypila, kolik peněz vydělala. Nezdraví. Hádat se s ním bylo pohádkový.
Chybí mi táta.
Wild Blonde*
