25. 2. 2015 - you can get addicted to a certain kind of sadness.

Dny plný Mňágy.  Ničíme představy dvoum okatejm srnkám za tmy v lese a sobě možná taky. Ale spíš ne, spíš jsme už příliš zvrácení.
A tak se připravuju na to, že se uzavřu až do jejich koncertu, ale nevěřím si ani napůl, že bych dokázala přežít tak dlouho bez tahání za vlasy a zarytejch nehtů.
A přitom nesnáším, nesnáším, nesnáším jeho ostrovtip a větu, která zní milionkrát za den s malými obměnami.
Čím jsme si fyzicky blíž, tím jsme si psychicky dál.
A já se uzavírám, říkám mu toho čím dál míň a jediný, co to dokáže změnit, je tekutý zlato. Pak mluvím. A on se ptá, jestli je pravda, že Doktor pořád ještě léčí u mě v hlavě.

Další dny strávený v práci, otázky do ZSV a já se musím pochválit, že něco dělám a nevpíjím se do gauče.
Jsem veselá, poprvé svoje pokroky nechci věnovat cizím, ale sobě.
Jen ta láska a věci okolo budou vždycky moje alfa omega.

18. 2. 2015 - physically yours.

Zase spolu pijem, abych měla odvahu mu říct, že mi zvedá žlučník. A tak mu říkám, že mě nasral a blbě se u toho směju a vlastně vůbec vytočená nejsem a tak jenom měním strategie a stavím postel v žebříčku priorit výš než šest piv za večer a přátelský diskuze.

Skládám sama sobě slib, že je jen nálepka a když mi říká, že stejně vždycky zůstanu u své lásky z dětství a jeho mám jen jako náplast, tak přikyvuju a on vypadá asi poprvé v životě tak, že ho něco mrzí.

A pak si radíme, jak někoho sbalit a já se v skrytu duše bojím toho stesku, co určitě přijde, až zaprodáme srdce. Ale snad to přece jen nebude dlouho trvat.

Maturita a přijímačky na krku a já vylehávám na posteli, poslouchám německej rap, láduju se čokoládou a hraju hry, co mi vymyjou zbytky mýho mozku. Dávám si ultimáta, ale tu slíbenou pralinku sním, i když padesát stránek z cvičebnice nepřečtu. Whatever, mňam.

Naši Namotávače v mým pokoji stále nerozdejchali, domácnost je tišší než mrtvá a tak už okolo jenom tak přízračně proplouváme.

Začala jsem sledovat zprávy kvůli všeobecnýmu přehledu a je mi ze zavražděných babiček a opilých řidičů trochu beznadějně.
Život je bláznivě hluboká černá díra.

14. 2. 2015 - scheiß egal.

Dnes NE depresivním obrázkům,
ANO jídlu.

A tak slavím narozky v pátek třináctýho v lesbickým baru, což mi svěřuje nakrátko ostříhaná slečna ve čtyři ráno na baru, když se hádáme o tom, jestli bude hrát moje nebo její oblíbená písnička.
Tequilly, zelený a piva, protože slavím a MŮŽU. Zpíváme Chlapi sú kokoti z plných plic a je nám tak deset místo devatenáct.
Dostávám k narozeninám klobásu, protože prej každá holka potřebuje v životě pořádnou klobásu.
V šest ráno je v únoru zima. Musím si to zapsat, ať to nezapomenu.
Plánujem s kamarádem svatbu, kde nám bude hrát Switchback a klip se bude promítat za oltářem. Zachraňuje mi hrdost a život, když můj postelovej kamarád namotává moji bývalou spolužačku stejně jako se zamotají vlasy na válcovým kartáči a alkoholu v krvi je z toho tak trochu smutno.
Taky se ubrouskovým prstenem vdávám za svou spolužačku, protože nesnášíme stejný lidi a skládáme předmanželský slib, že je budeme nesnášet napořád.
Mám ráda svatby, obviously.

V rozjezdu je lidí v šest ráno HODNĚ a na tajňačku pašuju do svýho pokoje Namotávače, což se ráno při procházení obývákem plným vykulených očí mých rodičů přestává jevit jako dobrej nápad. Božská komedie.

Další věc, co si musím zapsat - na akce nelze lidi pouze zvát, ale zbytku potřeba napsat, že je N-E-Z-V-U.

Mám po dlouhém snažení hotovou autoškolu, to zapíjím taky, ale volant nechci ještě hodně dlouho vidět!

Nepřeju Vám ani trošku pěknýho Valentýna.
Přeju pěknou sobotu

Wild Blonde*

1. 2. 2015 - truly, madly, passionately.

Moje múzy si zase odešly na chvíli sednout do hospody a já zkouším už potřetí za poslední týden poskládat dohromady něco, co by se dalo číst.

Novinky?
Zlín a páter noster a pusy v mezipatrech a potom zpíváme s francouzkou šanson.
Tak nějak zase štěstíčka, ale lásky ani za nehet.
Moc se těším na to, až se budu moct někomu oddat a jeho už nikdy nevidět.

Jsem šťastná jako zase dlouho ne. Moje vysvědčení zas vypadá k světu. Po práci se culím na slečnu z krámku naproti a domů odcházím pokaždé s jinak ochucenou syrovátkou.
S Frajerem z hypru jsme od našeho pseudovztahu promluvili první slova v zakouřeným, nažloutlým kumbálku, kde jsme se loni seznamovali, a ne, že bych neměla chuť ho pohladit po strništi, ale je zase veselej a já taky.
Mám radost z řidiče autobusu, kterej mi říkává dobrou noc.
Dvakrát za jeden den stojím před plnou školní aulou, nejdříve jako vítěz s příběhem o beznadějně nešťastné atmosféře koncentračních táborů, podruhé s německou básní, u které zapomínám text, ale přesto jaksi vítězně, že jsem se dokázala z vlastní vůle přede všechny postavit.
Malý radosti jako je nadechovat se vzduchu před dveřma fitness centra, ráno sníst toast s nutellou, sentimentálně ochutnat nikotin, hodně číst a natáhnout se do vany, taky se smát, být blond a koukat na lidi.

Momentálně mě ve svým životě fakt chceš, věř mi!

Wild Blonde*

19. 1. 2015 - dny bez dna.

Mám tvůrčí období. Slova se mi v hlavě hloupě proplítají.
Mňága a Žďorp v posledních dnech stále dokola a dokola. Pořád nejsem schopná zjistit, jestli za tím stojí sentiment nebo hudba.
Tramvají dvojkou jezdíval sem do Židenic,
z takový lásky většinou nezbyde nic,
z takový lásky jsou kruhy pod očima.
Pokud ani jedno z toho, tak jsou za tím tyhle tři řádky.

Bojuju se svou hlavou. Potřebovala bych nutně projít tím, co se děje v Eternal sunshine of the spotless mind. Vyždímat a vylít.
Není to ani z nejmenšího centimetru přínosná náklonnost.
Sype sůl do hojících se ran, shazuje mě z útesu a přivazuje na koleje před jedoucí vlak. Poté mi jako hrdina na rány fouká, dole pod převisem mě do náruče chytá a na poslední chvíli provazy rozvazuje.
A můj ublížený i zachráněny úsměv vypadá stále stejně.

Myslím, že s nadějí čekám na to, až mi osud znovu dá toho, koho mi minulý rok vzal.

Názory na vysokou školu měním každým dnem. Čára se klikatě táhne od jednoho humanitního oboru k druhému a já slzím do polštáře nad tím, že mi pánbíček nenadělil do vínku technický nadání. A vidím tu ošklivou představu metaře chodníků.

Už sem se vylila do takovýho stavu, kdy už snad jenom čekám na páteční večery. Kdy láska k pivu spláchne všechny lásky k lidem.

Wild Blonde*

Nevím, jestli to znáš taky, 
vždycky když vidím mraky,
mám hroznou chuť vypadnout z týhle díry.

18. 1. 2015 - choose happy.

Ještě stále mi po tobě voní peřiny a jejich peří. Peří mé bundy si tě také stále pamatuje.
Posloucháme mňágu a jíme kečupový toasty.
Čím déle si tě prohlížím, tím víc v tobě vidím toho malýho kluka. V pohybech, usměvech. Nevím, kam jsem dala hlavu, když mě bolely jiný holky. Opilá bezradnost v koutcích očí, nehezkej humor a směšná nadřazenost. V peřinách ale dospíváš, tam bychom si mohli doživotně rozumět.
A tak, budem se milovat anebo šoustat?

Německá ústní dopadla perfektně. S cé-jedničkovým ocejchováním se opíjíme na spoustě místech města. Když se později od sebe vzájemně snažíme zjistit podrobnosti o průběhu večera, všichni hloubí patou důlek a neví. Haha.
Schon wenn du eingetretten hast, habe ich gedacht, das ist ein freches Mädchen.
Chci mluvit německy.

"Děcka, já už vás učím osum let.
My bychom spolu mohli jet i na dovolenou!
Třeba do Chorvatska!" 

Čím dál víc mě láká představa prázdnin. Německo by nemuselo být k zahození, ale v plánu stále je ta k zbláznění lákavá Francie. Jen to, že bych jela s tebou, mi ale zní jako špatnej vtip. Protože chci, moc, ale vlastně bych neměla chtít.

Jemně mě bolí u srdce z toho, že se mi stýská a že jsi v posledních dnech člověk, s kterým trávím příliš mnoho správně využitého času.

Wild blonde*

12. 1. 2015 - overhyped and generic.

Kurvíš si to sama, si vždycky říkám. A tak mi to teď ani výjimečný nepřijde. Zvracím ze sebe slova, který ani říkat nechcu. Slova, který sou určený pro plyšáky, ne pro lidi, kteří odpovídaj. Hospoda, znovu a dokola furt to samý. Poličky, červená kravata, piano a tarantule na záchodě. Schizofrenní řeči.
Rozseknem to na tvoji oslavě narozenin, jo? Lol.
O rok starší o rok hloupější, stavíš si překážky na vlastní trase.

Dva nejzákladnější rysy ženskýho pohlaví jsou věčná nespokojenost a neschopnost mít kamaráda s výhodama. Dřív nebo později si stejně namluví lásku, která tam snad ani není. Biologický hodiny furt tikaj. Ať už je ti dvacet nebo čtyřicet.

Přijde mi srandovní, jak moc lidi baví kritizovat ostatní, aniž by si zametli před svým prahem. Jsi nesebevědomá, nemluvíš o problémech a odlož tu cigaretu.
Je ti všechno jedno tím nejodpornějším způsobem, samochvála smrdí a vylij to pivo. To bych ti k tomu všemu řekla já.

Cucflek zmizí, kocovina přejde, rány přebolí a všechno bude zase dobrý.
Jen to devítimístný číslo je pořád vycejchovaný někde na mozku.

Läuf davon! Schnell!

Wild Blonde*

Mám sukni, která mi je připomíná.