3. 2. 2016 - srdce a rap.

Slavím narozeniny a vlastně si z toho slavení nic nepamatuju.
Chuť skořicovýho Jacka a časový rozmezí mezi pátou a devátou.
Všechno startuje panák kvalitního rumu s dědečkem. Je mu devadesát. Na svoje dvacetiny přemýšlím nad tím, co bude, až on nebude.
U vedlejšího stolu sedí ze začátku Španěl, jen se na něho chcu vobčas kouknout. To, že zapomněl, mě ale sere, mezi náma. Přesto mu odpustím každej křivej pohled, protože je smutnej. A tak se mu zítřejším šálkem kafe pokusím zlepšit auru, protože i od vedlejšího stolu slyším jeho těžkej dech.
Myslím, že já a Brunetka z jeho postele, jsme jediný holky, kterým je z něho smutno. Myslim, že ona je člověk, kterej ho miluje stejně jak já.

Domů mě doprovází Policajt. Ráno se pomodlím, aby si nic nepamatoval. Pamatuje si víc než já. Dnes v 17:30 kino.

Kdybych si nebyla jistá tím, že Maják ví naprosto jistě o mé slabosti pro Španěla, tak bych měla možná i morální kocovinu. Let's say, že moje náklonnost byla prostě a jednoduše přátelská. Schoulit se mu v klíně a plakat, to bych chtěl.
Achjo, možná tu ta morální kocovina přece jen trochu je.

Už mě ani Hanz jako záplata nebaví. Díky Bohu, že to nikdy nebral vážně ani jeden z nás.
Měla bych si přestat látat rány cizíma penisama. A tak trochu truchlit kvůli Španělovi. Ale whatever, kino s Policajtem, Majkl V. s Tanečníkem, pár slov s Košilí.. Zapláču doma, večer.

Můj životní styl se znovu naklání na dost špatnou stranu. Když leju, všechno je dobrý. Když ne, jsem dost smutná panda. Čím jiným než penisem se látaj rány?

Wild Blonde*

Chuť brečet v náručí tomu, kvůli komu brečím.