19. 2. 2016 - dive in with me.

Když se v dešti kymací slečna, spoře oblečená, svlíkám svou bundu, nabízím ji cigaretu a s větou "chlapi jsou zmrdi, viď?" poslouchám příběh o tom, jak měla odjet do Španělska (paradox, lol.) a její partner beze slova zmizel. A když Policajt bez jedinýho slova přivolává taxík, poprvé v životě dostávám pocit, že nehrajem na dojmy ani na plusový body, ale jednoduše na lidskou solidaritu.

Vobčas je mi líto, že všichni ti hodní kluci,
Co mají srdce na správnejch místech,
Trpí kvůli zmrdům.

Španělovi se topím v kávové sedlině,
Stojím s ním u vodky s tonicem,
Zas příznačně hraje Chuck Berry
A neustále ty zdrobnělý oslovení.

"Když mi v následujících dvou týdnech napíšeš,
 vždycky ti pomůžu.
A vlastně v následujících deseti letech a dvou týdnech, 
protože tě mám rád."
/do jaký míry si můžou lidi jako my hrát na kamarády?/

A tak mě vobčas pohladí po tváři,
Dá pusu do vlasů
A pozve na kafe,
Aby měl tu podlahu pod sebou neustále čistou.

Mlíko, pivo a tousty.
Mužský sítě.
Neustálý vylívání svejch realit,
Aby pochopili, že klepou zbytečně.
Nechápou.
Oldies hity.
Taneční kreace.
Španělova paperbacková knížka.
Pozitivní obličeje.
Slzičky
A moje máma, která je umí nejlíp setřít.
Psychický vyždímanosti.
Duševní rzi.
/- život posledních dní/

Wild Blonde*

Ale to šestnáctiletý dítě z romskýho muzea by řeklo - všechno je lepší než válka.