20. 1. 2015 - break the bone.

Zapíjím nepovedenou zkoušku víc než ty předchozí, povedený.
Myslím, že za všechno může Španěl,
Kterej mě i s vlasama pod šátkem,
Dokáže zadusit.
Vykládá o jeho Nemesis, a holce co pozval na rande, a která mu už neodpověděla. A já mám chuť zbít ji, jeho a tak nějak celej svět. Ale pak mě obejme, dá mi pusu do vlasů a všechno je zas v nejlepším pořádku.
Sedum jemu směrovanejch opileckejch nepřijatejch hovorů, asi sem přepadla přes tu jedinou, poslední hranu kluka, co nenávidí romy, uprchlíky a tak. Já jako holka, co chce dělat právničinu v okruhu národnostních menšin.
Už ty honby nemůžu ani nazvat lovem kluků, ale už je to prostě a jednoduše honba za sexem. Všechny mužský pohlaví fungujou jako sexuální objekty. Při jednoduché větě "včera sem čet, že holky hrozně volaj po tom, abychom byli gentlemani" vrtím hlavou a myslím si svoje.

A tak byla velká chyba, zakoukat se do ročníku 86, kterej pije kontušovku, točí mě v olympijskejch kruzích, když mu vlajou vlasy, mám před očima hvězdičky a když ho za prahem zastavárny tisknu, cítím voňavku.
A kdykoliv se zvedá od stolu a objímá mě na rozloučenou, notuje mi v hlavě "tak buď, teď a tady, bože diskoték."

Přes práh Tepla jsem snad nikdy neměla vkročit. Španěl by zůstal nepoznaným a Maják by nadále intenzivně svítil. Byl asi doopravdy jednou z nejlepších věcí, kterou jsem v životě měla. Uvědomuju si to, když mě se sílícím večerem objímá na schodech. A já mám chuť ho vzít k nám domů.

Wild Blonde*

Padesát a půl kila. O tři míň než 25. Čas na tetování. Asi.

(Prosit se nenech se)

"chci bejt tvý světlo ve tmě,
dej mi ruku a veď mě,
když se den k večeru naklání."