14. 1. 2016 - falling off the bridge.

Probouzím se ve starým známým bytě. Vedle Španěla v námořnickým triku. A jen tak ležíme a koukáme na sebe a ani jeden z nás za celou dobu neudělá jedinej prudkej pohyb. Po několikatýdenním chladnutí usínám na prohřátým těle, a tak ráno odcházím šťastná, přestože čtvrtým týdnem deficitní.
Proplítá mi prsty s prsty, když vycházíme do lednovýho rána, a já vlastně nechápu proč, ale vděčně mu tisknu dlaň. Po asociálním zkouškovým životě je jakýkoliv vstřícný krok příjemný.
Přesto stavíme naše výhody na špatným základě, klidný hřejivý pohyby by měly přicházet až s těmi prudkými. Ne naopak. Už jen kvůli tomu, že je tu ta třpytka, která vyletěla 15. srpna a ještě stále tak úplně nepohasla. A když se tohle smíchá s jeho ješitností, nevznikne z toho všeho nic než provázková vazba. Z mé strany na nekonečně dlouho nepřestřihnutelná.

Dvě zkoušky za mnou a dvě přede mnou.
Věci, na který se těším, jsou oslava po poslední zkoušce, procházka s Hanzem, narozeninová oslava, Svět podle Majkla den předtím, další noc a ráno v červeně osvíceným pokoji, sushi s našima, ples se Španělem, dvanáctihodinovej spánek a tak. Je to mnoho za cenu dvou zpropadených zkoušek! To přece musí jít..

Mám tě hluboko vrytýho pod kůží a kdybych uměla malovat, zvládnu tě z paměti zpodobnit do poslední vrásky.
Možná jsem hloupá, když bych byla snad i schopná ti vlastním tělem vytřít podlahu, a když ti skládám k nohám nejlepší výběr mých dobrých vlastností. Možná jsem hloupá, když jediný, co za to chci jsou tvoje teplý dlaně, pár textovek za měsíc a možnost cuchat ti čas od času vlasy. Ale jsem s tebou šťastná, protože po mě nic nechceš. A tak ti to dám všechno dobrovolně.

Navíc, Bodláčku mi ještě nikdo nikdy neříkal.

Wild Blonde*

I want to taste
you again, like
a secret or a sin
—  Matthew Perryman Jones