Zapláču, když hraje dvakrát po sobě Feder a Španěl tam není. A pak najednou stojí na schodech, s červenou rtěnkou a stínama okolo očí a objímá mě na Novej rok a prostě je. A já bez výsledku zkouším být suverénní, přitom se s každým jeho pozvednutím koutku rozpouštím jak upadená zmrzlina.
Zasklím jeho nabízenou postel, protože Hans, a jsem na sebe tak trochu hrdá a tak trochu naštvaná. A pak v sedum ráno pláču uprostřed města, mocmoc chci, aby mě někdo obejmul a postrádám mobil s peněženkou. Volám z telefonu pána s brýlema na jedno ze tří čísel, který si pamatuju nazpaměť. Své vlastní matce. A tak za chvíli přijíždí stříbrnej Volkswagen, za pár hodin držím v ruce mobil i peněženku a všechno je zas dobrý..
Hans mi přeje do Novýho roku a jeho přání obsahuje oslovení kočičko a tak to trochu bolí, protože Maják už nezáří.
Zbožňuju vzpomínku na tři holky, který venku před Teplem telefonujou přání do novýho roku a bez hlesu si podávají flašku šampaňskýho. Protože sem jednou z nich, tak tu vzpomínku miluju ještě o kousek víc.
Ještě víc zbožňuju vzpomínku na pána přes ulici, kterej se mě ptá, jestli si s ním do novýho roku zahulím, protože jeho kámoši sou suchaři. A tak říkám jo a vlastně mám ten život ráda, i když každej Silvestr za mých dvacet let stál za starou belu.
A tak ať už je léto, motorka, rybník a kyselý špendlíky. Díky za slib, kudrnatej kluku. Vobčas tě miluju. A vobčas ti chci říct
Sametko.
Krasnej šestnáctej!
Wild Blonde*
Hezky vykroč a spal navíječe.
ReplyDelete