Bilancuju.
Bojuju mezi tím, co bych chtěla a mezi tím, co vím, že pro mě bude nejlepší.
Pokládám zbraně, protože reálně cítím, že už není za co bojovat.
Poslední rok mi pomohl uvědomit si sebe samotnou. To, co od budoucnosti očekávám, tedy není láska, ale spíše život s někým, s kým budeme duševně spojení.
Hledám někoho, s kým se nebudeme nutně muset ujišťovat o tom, že se máme rádi, někoho, kdo bude vědět, že když je toho na mě příliš, brečím a potřebuju obejmout. Někoho s kým se shodneme na výchově potomků, s kým dokážu bez konfliktů vybavit byt, vybrat dovolenou.
Budoucím partnerem mi bude někdo, kdo nebude hledat výmluvy, proč něco nejde, ale pokusí se vždy najít způsob, proč by to jít mohlo.
Bude hledat kompromisy, trávit se mnou čas a svoje slova vyjadřovat spíš činy.
Bude mě mít rád takovou, jaká jsem a nebude se snažit mě přetvořit.
Poslední dva měsíce mě přesvědčily o tom, že spolu s Majákem nikdy nebudeme přátelé, protože znovu po třech letech začínám být obezřetná se svými odpověďmi a přestávám být bezprostřední. Mlčíme, nezajímáme se o sebe. Prakticky si jenom vracíme teplo a ticho.
Z toho důvodu, že ve tvém životě jsi vždycky hrál největší roli ty sám, stojíš ve všech směrech na prvním místě ty, a proto jsem za celých posledních deset let cítila, že stojím na piedestalu pouze jedinkrát, a to paradoxně v ten moment, kdy jsme se před dvěma lety rozcházeli.
Španěl byl sice ze svý podstaty pičus, ale věnoval mi alespoň na chvíli pocit, že nestojím za starou bačkoru.
Milovat tě stále dává smysl a vždy ho dávat bude,
ale momentálně si alespoň něčím dokážu pohladit střepy.
