12. 1. 2018 - the less i know the better

přistihnu se, že váhám, jestli to jediný, co od tebe momentálně chci, není doopravdy jenom zvuk přezky na pásku a zvláštně výrazná chuť tvý kůže.
přistihnu se, že se bojím momentu, kdy budeš spát s jinou, ne momentu, kdy ji budeš doprovázet domů a dělat závětří, když si bude chtít zapálit cigaretu.

na to, abychom spolu dokázali něco jinýho, než jen šukat, koukat na seriály a jíst, je zapotřebí nás obou.

snažím se chodit, spát, jíst a žít pro něco jiného než pro tebe. ale stále víc si uvědomuju, že to něco musí bejt někdo. a ten někdo nesmím být já. a tím pádem je rovnice nedokončitelná, protože mužský pohlaví záměrně míjím. a ženský mě serou.

jsem k smrti unavená. standardně jde o existenciální klišé, ale po dlouhé době jsem přestala čerpat energii z tvýho optimismu a uvědomila si, jak jsem po tom roce vysátá.

chtěla bych zpět ten letní moment, kdy stojíš uprostřed města a naprosto cizím lidem říkáš, že jsem nejlepší holka na světě.

she said it's not now or never
wait ten years we'll be together
I said better late than never
just don't make me wait forever.

8. 1. 2017 - AM

nothing seems as pretty as the past though,
that Bloody Mary's lacking her Tabasco,
remember when he used to be a rascal?

oh the boys a slag, the best you ever had,

the best you ever had is just a memory and those

dreams weren't as daft as they seemed, not as daft as

they seemed my love when you dreamed them up.

10. 12. 2017 - emptiness

přemýšlím nad tím, proč jsem na tebe byla tolik fixovaná,

když se mám vlastně docela ráda.

a taky, kde se berou všechny ty slzy ještě po dvou měsících. 

jsem na úrovni tak altruistické, že se snažím sama sebe přesvědčit o tom, že po tobě netoužím, protože je to pro tebe lepší a jednodušší. 

po dvou měsících mám poprvé znovu pocit, že někomu pomůžu, když něco zvládnu, a tak se znovu odkládám na druhou kolej. 

k Novýmu roku opouštím žlutej kydanec, ve kterým teď přebývám a poprvé mě čeká spolubydlení s někým jiným, než s tebou. 

odevzdávam včas seminární práci z duševka o rozsahu 22 000 znaků. 

poprvé po dvou měsících se doopravdy bavím v pražským baru a nemám tendence opilecky smskovat.

již třetím měsícem pracuju 100 hodin měsíčně.

můžu být lepší,

i když bych tě k tomu nesnesitelně potřebovala.

jestli je  vše o výpočtech,

štěstí by mělo vycházet na listopadu roku 2019

1. 12. 2017 - nonsense

bytostně cítím, jak jsme si daleko.
nedává mi to už ani smysl.

všechno to bolí, jako bych vypila kyselinu,
všechno ztrácím.

už ani alkohol a nikotin neplní svůj účel.

čím déle to je, tím horší to je.
56 x 24 x 60 x 60
je 4 838 400 vteřin.

25. 11. 2017 - ripped at every edge

Bilancuju.
Bojuju mezi tím, co bych chtěla a mezi tím, co vím, že pro mě bude nejlepší.
Pokládám zbraně, protože reálně cítím, že už není za co bojovat.

Poslední rok mi pomohl uvědomit si sebe samotnou. To, co od budoucnosti očekávám, tedy není láska, ale spíše život s někým, s kým budeme duševně spojení.
Hledám někoho, s kým se nebudeme nutně muset ujišťovat o tom, že se máme rádi, někoho, kdo bude vědět, že když je toho na mě příliš, brečím a potřebuju obejmout. Někoho s kým se shodneme na výchově potomků, s kým dokážu bez konfliktů vybavit byt, vybrat dovolenou.

Budoucím partnerem mi bude někdo, kdo nebude hledat výmluvy, proč něco nejde, ale pokusí se vždy najít způsob, proč by to jít mohlo.
Bude hledat kompromisy, trávit se mnou čas a svoje slova vyjadřovat spíš činy.
Bude mě mít rád takovou, jaká jsem a nebude se snažit mě přetvořit.

Poslední dva měsíce mě přesvědčily o tom, že spolu s Majákem nikdy nebudeme přátelé, protože znovu po třech letech začínám být obezřetná se svými odpověďmi a přestávám být bezprostřední. Mlčíme, nezajímáme se o sebe. Prakticky si jenom vracíme teplo a ticho.

Z toho důvodu, že ve tvém životě jsi vždycky hrál největší roli ty sám, stojíš ve všech směrech na prvním místě ty, a proto jsem za celých posledních deset let cítila, že stojím na piedestalu pouze jedinkrát, a to paradoxně v ten moment, kdy jsme se před dvěma lety rozcházeli.

Španěl byl sice ze svý podstaty pičus, ale věnoval mi alespoň na chvíli pocit, že nestojím za starou bačkoru.

Milovat tě stále dává smysl a vždy ho dávat bude,
ale momentálně si alespoň něčím dokážu pohladit střepy.

19. 11. 2017 - erosion

Humans are social species.
We rely on connections to survive.
Even the most basic social interactions help keep us alive.
Statistics prove that subjective feeling of loneliness can increase the likelihood of premature death by 26 %.


Přemýšlím nad svou vlastní poutí pěti fázemi smutku. Cítím, jak se ve mně postupně pocity mění.. Kéž bych byla schopná tvrdit, že k lepšímu. Fáze popírání mě tentokrát kompletně minula, snad proto, že tu byla již tolikrát předtím. Pravdou ale je, že jsem často ještě v Nebeským paláci vstávala a hodinu po probuzení si stále nepamatovala, že už můj nejsi. Protože tě bylo cítit, protože moje košile ještě stále čelily tvým mikinám, protože hluk z ulice byl stále totožný.
Vztek jsem v tvých šlépějích nezažila nikdy. Nejsi zlý člověk, neděláš věci proto, aby jsi lidem ubližoval, i když jsi v těchto věcech možná trochu nemotora. Vím, že přestože jsi mnou pouze zalepil svou puklinu, nikdy to nebyl prvoplán. Věřil jsi. Bohužel, i já.
Ve fázi smlouvání žiju snad celý svůj život. Celý život věřím tomu, že když já ze své komfortní zóny vystoupím, bude se ten druhý moci vrátit do té své a  přesto mě stále držet v dlaních. Proto měnit sebe nebyl nikdy problém. Nikdy to nebyl ani znak ponížení.

Nazval jsi mě manipulantem. Ještě dnes z toho občas nespím,

protože jediný, po čem toužím, je, aby jsme spolu čas trávili i z tvé vůle,

nejen proto, že já nedokážu vystoupit z velekruhu smlouvání a ty jsi příliš unavený.

Depresi snídám, obědvám i večeřím.

Na smíření čekám.

Můj život intenzivně kmitá, přibližně v půlminutových intervalech. Připadám si bipolární.

Každá intenzivní fáze trvá velmi krátce, nedokážu být příliš dlouho příliš intenzivně šťastná či nešťastná. Většinu času jsem pouze prázdná. Protože jsi odešel a nevrátil mi zpět to, co mi náleží.

WB*

Tou dobrou zprávou je, že nemůžu říct, že bych celý rok neočekávala, že mě opustíš. A proto nikdy nepřišel moment, kdy bych se na tebe nepodívala a neřekla si, jak vděčná teď a tady jsem.

16. 11. 2017 - voices.

Jsem vyčerpaná žitím.

Když svět dostane příliš intenzivní barvy na pár hodin, dostávám strach z toho, že ty barvy neudržím. 

A neudržím. 

Stále stejnej koloběh existenciálních klišé,

pičovin.

Mám návaly z usmívajících se obličejů, i z těch soucitných, smutných.

Cuká mi v ruce a svírám ji v pěst.

Máma, které vylívám jako jediné svý srdce do dna, protože to zvládne. Protože je to máma. 

Ptá se, jestli náhodou neslyším hlasy ve dne. Jestli je to doopravdy jen v těch nočních můrách nebo jestli jsem vlastně blázen. 

Nabízí bylinkový čaje a vymlouvá psychiatra. 

"Opakem života není smrt, ale umírání."

Cítím se osamělá a znovu dostávám chuť se o někoho starat. 

Mám chuť na sex, ale představa cizího těla mě vrhá do stavu hlubokého odporu. 

Jediný co chci, je necítit se všude tak cizí. Nebýt chudinkou. Tou, kterou někdo odepsal. 

"Ale já někdy nedokážu ani vstát z postele, chápeš?"

"A nechceš jít bydlet k babičce?" 

Probouzím se uprostřed noci a ty tu nejsi. A já toužím vzít telefon a zavolat ti. Říct, že jsem už poněkolikáte někoho ubodala, před něčím utíkala, někam padala. A tak telefon pro jistotu vypínám. 

Stále se v myšlenkách vracím k té chybě, kterou jsem si už dávno odpustila, ale stále si sypu sůl do ran a převracím ji ze všech stran. 

Byla jsi tehdy šťastná?

A byla jsi šťastná předtím?

nevím.

stále si říkám, že jsme spolu přece byli tak pěkní a stávám se povrchním estétem.

Chci tě unést tvým myšlenkám.

WB*