16. 11. 2017 - voices.

Jsem vyčerpaná žitím.

Když svět dostane příliš intenzivní barvy na pár hodin, dostávám strach z toho, že ty barvy neudržím. 

A neudržím. 

Stále stejnej koloběh existenciálních klišé,

pičovin.

Mám návaly z usmívajících se obličejů, i z těch soucitných, smutných.

Cuká mi v ruce a svírám ji v pěst.

Máma, které vylívám jako jediné svý srdce do dna, protože to zvládne. Protože je to máma. 

Ptá se, jestli náhodou neslyším hlasy ve dne. Jestli je to doopravdy jen v těch nočních můrách nebo jestli jsem vlastně blázen. 

Nabízí bylinkový čaje a vymlouvá psychiatra. 

"Opakem života není smrt, ale umírání."

Cítím se osamělá a znovu dostávám chuť se o někoho starat. 

Mám chuť na sex, ale představa cizího těla mě vrhá do stavu hlubokého odporu. 

Jediný co chci, je necítit se všude tak cizí. Nebýt chudinkou. Tou, kterou někdo odepsal. 

"Ale já někdy nedokážu ani vstát z postele, chápeš?"

"A nechceš jít bydlet k babičce?" 

Probouzím se uprostřed noci a ty tu nejsi. A já toužím vzít telefon a zavolat ti. Říct, že jsem už poněkolikáte někoho ubodala, před něčím utíkala, někam padala. A tak telefon pro jistotu vypínám. 

Stále se v myšlenkách vracím k té chybě, kterou jsem si už dávno odpustila, ale stále si sypu sůl do ran a převracím ji ze všech stran. 

Byla jsi tehdy šťastná?

A byla jsi šťastná předtím?

nevím.

stále si říkám, že jsme spolu přece byli tak pěkní a stávám se povrchním estétem.

Chci tě unést tvým myšlenkám.

WB*

13. 11. 2017 - lack of interest

Prvních v kuse strávených 18 hodin v Pseudomově.
Nedokázala jsem říct "nechci" a podepsala smlouvu.
Budu se tedy muset donutit, mít ten žlutej plivanec aspoň trochu rád.

Vstát někdy z postele, když to není nutné a po měsíci uklidit a osprchovat se.
najíst se.

sbírám ze země poslední střepy vlastní hrdosti a snažím se z nich poskládat aspoň jeden větší střep. pošlapali jsme je oba, a minimálně ty už sis dávno některé z nich odnesl s sebou.
topím se ve vzpomínkách a poprvé přemýšlím nad tím, jestli to doopravdy není to jediné, co od sebe dostáváme.
hodinu courám nedělním městem a vážím svůj zájem s tvým nezájmem a když se zobáčky zastaví a vzájemně se téměř dotýkají, chápu, že jsem celým rokem prošla jako pevně držící záplata.

omlouvám se vlastnímu egu, že jsem znovu uvěřila tomu, že by mě snad mohl mít někdo doopravdy rád a připustila si plánovat budoucnost.

jsem na sebe pyšná za to, že jsem se dokázala vyšplhat až na úplný vrchol sebe samotné, stále na něm balancovat a nespadnout dolů, přestože jsem za to dostávala jen apatii, opilý vyznání a další výčet věcí, které nedělám dle tvých představ.

asi je naozaj konec, lebo nemám už s tebou tie sny,

lebo všetci hovoria ona, ty, už nevravia vy.

WB*

7. 11. 2017 - lovers on the storm

Jedno z nejhorších období v mým životě nabírá na velmi špatné kvalitě.
Život, jestli se tomu ještě tak dá říkat, se skládá z balancování na hraně chodníku, když okolo jede auto stovkou. Z jednoho jídla denně, nezdravýho a ani ne moc dobrýho. Z litrů piv, který po deseti dnech antibiotik dokážou psí kusy. Ze slz, který si myslím, že vždy dobře zvládám, ale když se na sebe podívám, vypadám jak zarudlá oteklina.

Nedokážu bydlet sama a tvrdohlavě přesvědčuju o tom, že nic nebude jako Nebeskej palác, a že nikdo nebude jako Maják, a že zůstanu nadosmrti sama, nešťastná, nedostudovaná, nepracující.. a doopravdy tomu věřím.

Byl jsi mi vším, mou oporou, mou radostí, mým přítelem, mým studem i něhou, mlékem i kávou, partnerem i vzorem, čistou nevinností, dítětem i otcem. A teď nemám nic a schopnost zvednout se ze dna zní jako špatnej vtip.

Vzpomínám na tvoji siluetu u zrezlé brány,
hořkou chuť metamfetaminu,
rozhled do kopečnaté krajiny za zvuku tvýho dechu.
Vzpomínám na štěstí, co mě zalilo, když jsem skládala své věci do tvé skříně,
a na soukromá setkání s tvým egem.
Vzpomínám na radost z 25. prosince, tvoje znamínka a čtyři roční období.

In memoriam.

WB*

11. 10. 2017 - budeme?

s vírou ruku v ruce přichází zklamání, které je tak syrové, až z toho dělám krvavé otisky na stěnách.

nerozumím tomu, jak člověk ztrácí rok svého života, přestože zestárne o trojnásobek uplynulého času.

budeš vůbec někde někdy spokojený?
budu?
budeme?

loučím se s bytem tím, že se snažím šlápnout na každou parketu v podlaze, stírám prach ze skříně, smývám lepidlo ze stolu a zároveň si savem leptám svý vlastní srdce. poslední úklid, poslední večeře, poslední plná pračka.. všechny miniradosti ukládám pod levou stranu žeber.

budu vůbec někdy racionální?
jsi.
budeme?

nový byt na mě dýchá svou neútulností a přestárlostí, přesto se dokážu přesvědčit o tom, že bych takto uzavřela snad každou prohlídku jen pro tu vůni z mikiny přehozené přes křeslo, pro bílá kolečka na hnědém stolku, pro křídla otevřené skříně. výzvu tedy přijímám.

budeme někdy jako dva do sebe pasující dílky?
jsem.
budeš?

veškerá svá očekávání lámeme se sobotním ránem, teprve poté si vzpomenu, že jsem někde mezi zlomenými plány o pár dní zpět zapomněla svoje srdce.

budeme vůbec někdy ideální?
jsi.
jsem.

WB*

27. 7. 2017 - adulthood

"všichni nade mnou vrtíte hlavou,
ale vůbec si nedokážete představit tu bolest."
říká červenovláska, a já si sama pro sebe špitnu, že umím, ale nahlas neříkám nic.

srovnávám všechny ty páry okolo se mnou a Majákem,
a říkám si, že nám to nejde snad proto, že jsme spolu až příliš dokonalí.

přišla jsem do té fáze, kdy si  konečně připadám dospělá. dospělejší než ty. ale je to nejspíše jen tím, že přes veškerou bolest dokážu vyprat, uklidit a uvařit.

toužím po takové síle, abych dokázala sbalit věci a někam se uklidit. ale pak ležím pod bílým stropem, do ticha vrní filtr od akvária a já cítím tu tři hodiny přestárlou vůni pánskýho deodorantu a slábnu..

máma se mi po telefonu snaží vysvětlit, že když je nějaká cesta špatná, musím hledat novou. bez cigaret a alkoholu. momentálně jsou cigarety a alkohol právě tou novou cestou..

wb

24. 7. 2017 - blue

analyzuju, kam všechno půjde, až se stejně jako kdysi já poddáš touze po novějším.

budím se z nočních můr a neznám jistoty, uklidňuju se z tebe sálajícím teplem, které je v poslední době ale stále mihotavější.
někdy tě chci opít jen proto, že mi pak zalepíš rány vstřícným slovem. po dlouhé době přestávám mít strach z kombinace tebe a pátýho půllitru.

cítím falešný úsměvy a smutky, který nedokážu vyléčit. když po roztříštěným týdnu zazní "myslel jsem, že se rozejdeme.", konečně chápu, že to nejlepší, co bych teď měla udělat, je vzpříčit se touhám a utéct, protože až mě tyhle slova zastihnou v ještě hlubší zaslepenosti, přijdu o svoji duši a poslední emoci.

nesnažíš se měnit náš vztah k lepšímu, snažíš se posouvat dopředu mě a sám zůstáváš někde vzadu. cítím, jak doufáš, že tě někde zapomenu..

toužím po
dostatku času
polovičním úsměvu
upřímných diskuzích
zaujatých otázkách
a propojení.

tonu

wB

13. 5. 2017 - milovat je lidské

chodím v kovovejch botách. balancuju na špičce kuželu. sama sebe přistihnu, jak na internetu hledám léky k eutanázii a je mi ze sebe nevalno a ještě víc z toho, že stačí tři kliknutí a měla bych je ve schránce.
máma i táta okolo mě skáčou a přes noc mě k sobě tisknou v jejich vlastní posteli. konejšivý slova, doteky. zarytě pláču a všechno dělám spíš těžší, než jednodušší.
od života už nic nečekám. třeba jednou vystuduju, budu bojovat za lidský práva, založím rodinu, budu mít děti.. ale už to nebude mít ten plamen, co jsem doteď pečlivě udržovala ve svým vlastním srdci.

Maják byl majákem. vedl mě správnou stranou, uměl se dotknout na správným místě. šel z něj klid a dokázal jednou větou vyřešit celej můj život. existovaly dva momenty, co jsem pokaždé propadla lásce bez dna - když mi šel naproti a vlasy mu cuchal vítr, a taky když spal. v ty momenty jsem ztrácela srdce někde na zemi.
dokázala jsem přemoct sama sebe pro jeho dotek a souznění v mlčení. osum let lásky, upřímné, nezákeřné, dětinské i dospělé, zbrklé a nerozvážné, tiché i hlasité, upřímné i přibarvené, žijící i spící. osum let lásky k stošedesáticentimetrovýmu stvoření.

a tak jsem teď zase rozdaná. chvíli bych potřebovala někde brát a ne jen všude dávat. být sobcem je někdy fajn. a každý k té sobecké etapě někdy dojde.

miluju.
milovat stále budu.
jsem rozpadená a prázdná, ale stále tam někde jsi..

wB*