11. 10. 2017 - budeme?

s vírou ruku v ruce přichází zklamání, které je tak syrové, až z toho dělám krvavé otisky na stěnách.

nerozumím tomu, jak člověk ztrácí rok svého života, přestože zestárne o trojnásobek uplynulého času.

budeš vůbec někde někdy spokojený?
budu?
budeme?

loučím se s bytem tím, že se snažím šlápnout na každou parketu v podlaze, stírám prach ze skříně, smývám lepidlo ze stolu a zároveň si savem leptám svý vlastní srdce. poslední úklid, poslední večeře, poslední plná pračka.. všechny miniradosti ukládám pod levou stranu žeber.

budu vůbec někdy racionální?
jsi.
budeme?

nový byt na mě dýchá svou neútulností a přestárlostí, přesto se dokážu přesvědčit o tom, že bych takto uzavřela snad každou prohlídku jen pro tu vůni z mikiny přehozené přes křeslo, pro bílá kolečka na hnědém stolku, pro křídla otevřené skříně. výzvu tedy přijímám.

budeme někdy jako dva do sebe pasující dílky?
jsem.
budeš?

veškerá svá očekávání lámeme se sobotním ránem, teprve poté si vzpomenu, že jsem někde mezi zlomenými plány o pár dní zpět zapomněla svoje srdce.

budeme vůbec někdy ideální?
jsi.
jsem.

WB*

27. 7. 2017 - adulthood

"všichni nade mnou vrtíte hlavou,
ale vůbec si nedokážete představit tu bolest."
říká červenovláska, a já si sama pro sebe špitnu, že umím, ale nahlas neříkám nic.

srovnávám všechny ty páry okolo se mnou a Majákem,
a říkám si, že nám to nejde snad proto, že jsme spolu až příliš dokonalí.

přišla jsem do té fáze, kdy si  konečně připadám dospělá. dospělejší než ty. ale je to nejspíše jen tím, že přes veškerou bolest dokážu vyprat, uklidit a uvařit.

toužím po takové síle, abych dokázala sbalit věci a někam se uklidit. ale pak ležím pod bílým stropem, do ticha vrní filtr od akvária a já cítím tu tři hodiny přestárlou vůni pánskýho deodorantu a slábnu..

máma se mi po telefonu snaží vysvětlit, že když je nějaká cesta špatná, musím hledat novou. bez cigaret a alkoholu. momentálně jsou cigarety a alkohol právě tou novou cestou..

wb

24. 7. 2017 - blue

analyzuju, kam všechno půjde, až se stejně jako kdysi já poddáš touze po novějším.

budím se z nočních můr a neznám jistoty, uklidňuju se z tebe sálajícím teplem, které je v poslední době ale stále mihotavější.
někdy tě chci opít jen proto, že mi pak zalepíš rány vstřícným slovem. po dlouhé době přestávám mít strach z kombinace tebe a pátýho půllitru.

cítím falešný úsměvy a smutky, který nedokážu vyléčit. když po roztříštěným týdnu zazní "myslel jsem, že se rozejdeme.", konečně chápu, že to nejlepší, co bych teď měla udělat, je vzpříčit se touhám a utéct, protože až mě tyhle slova zastihnou v ještě hlubší zaslepenosti, přijdu o svoji duši a poslední emoci.

nesnažíš se měnit náš vztah k lepšímu, snažíš se posouvat dopředu mě a sám zůstáváš někde vzadu. cítím, jak doufáš, že tě někde zapomenu..

toužím po
dostatku času
polovičním úsměvu
upřímných diskuzích
zaujatých otázkách
a propojení.

tonu

wB

13. 5. 2017 - milovat je lidské

chodím v kovovejch botách. balancuju na špičce kuželu. sama sebe přistihnu, jak na internetu hledám léky k eutanázii a je mi ze sebe nevalno a ještě víc z toho, že stačí tři kliknutí a měla bych je ve schránce.
máma i táta okolo mě skáčou a přes noc mě k sobě tisknou v jejich vlastní posteli. konejšivý slova, doteky. zarytě pláču a všechno dělám spíš těžší, než jednodušší.
od života už nic nečekám. třeba jednou vystuduju, budu bojovat za lidský práva, založím rodinu, budu mít děti.. ale už to nebude mít ten plamen, co jsem doteď pečlivě udržovala ve svým vlastním srdci.

Maják byl majákem. vedl mě správnou stranou, uměl se dotknout na správným místě. šel z něj klid a dokázal jednou větou vyřešit celej můj život. existovaly dva momenty, co jsem pokaždé propadla lásce bez dna - když mi šel naproti a vlasy mu cuchal vítr, a taky když spal. v ty momenty jsem ztrácela srdce někde na zemi.
dokázala jsem přemoct sama sebe pro jeho dotek a souznění v mlčení. osum let lásky, upřímné, nezákeřné, dětinské i dospělé, zbrklé a nerozvážné, tiché i hlasité, upřímné i přibarvené, žijící i spící. osum let lásky k stošedesáticentimetrovýmu stvoření.

a tak jsem teď zase rozdaná. chvíli bych potřebovala někde brát a ne jen všude dávat. být sobcem je někdy fajn. a každý k té sobecké etapě někdy dojde.

miluju.
milovat stále budu.
jsem rozpadená a prázdná, ale stále tam někde jsi..

wB*

11.4.2017 - screw you

téměř dvouměsíční mlčení bylo příznakem toho, že jsem byla doopravdy šťastná.

odzvonilo.

jsem tedy znovu psychicky vyčerpaná, jelikož jsem se dokázala odevzdat, a tedy odsouzena k tomu, abych se zase o kousek více bála lásky.

tiše v hlavě analyzuju, kolik cest tam a zpět budu potřebovat k tomu, abych si odvozila oblečení ze skříně, sešity do školy, dárky od narozenin a deskovky.

hledám důvody, které způsobily to, že jsem znovu zklamala a osaměla, přestože vím, že snad nejsem ten problém. Maják taky není. Slepovaný spáry možná tak trošku důvodem jsou.

nedokážu fungovat. chlastám přes hranu, zvracím v chodbě, padám z postele a pláču.

někdy toužím nebýt srab a postavit se do cesty rychle jedoucímu autu.

17. 2. 2017 - love is all I got.

Chvíle, kdy jsou v mém okolí lidi nešťastní,
je ten správný moment pro to, být emotionally stable a vydat ze sebe nekonečný klid, který ve mně ale doopravdy vůbec neexistuje, protože sama toužím někdy projevit svůj smutek, což je ale dost dobře možné pouze před cizím člověkem.

Překvapuju sama sebe, když Majáka pobízím, aby svou lásku k jiné podpořil činy, když moje vlastní srdce přetéká něhou a velmi intenzivní náklonností. Poprvé v životě se nesnažím člověka k sobě připoutat, ale naopak spíše odehnat, když vím, že jeho štěstí leží jinde. Jelikož na mém štěstí příliš nezáleží.

Na otázku proč spolu vlastně trávíme všechny volné chvíle dostávám
protože s tebou nejsem sám
protože fyzickej kontakt
protože tě rád učím věci,
ale ani slovo o mít rád a mít se dobře.

A proto potom hledám, kde se vyskytují důvody společného bydlení, dovolených, večeří a plánů, což ve své podstatě vypadá jako velmi čistý vztah, ve skutečnosti je ale velmi sobecký a čtyřikrát poválený v bahně.

Emoční vyčerpání už eskaluje v naprostou apatii ke světu a k sobě samé,
není ale silnější než láska, která touží po štěstí cizího člověka.

Staráš se jen o sebe
A já se starám jen o tebe.

..vždyť holky jako ty pláčou jen po tmě..

28. 1. 2017 - spaste svoje duše

sním nad tím,
že se vypařím jak pára nad hrncem
a taky nad tím,
že ty to neuděláš dřív, než budu připravená.

Stále s tebou chci strávit svoje narozeniny
a tak trochu tomu nerozumím,
protože si k jednadvacetinám nadělím ne příliš dlouho trvající štěstí.

Praha mě přesvědčila,
že to bez tebe bude černobílý, ale bude.
Jenže se zítřejším večerem a přibližujícím se Brnem
bude vše o něco nemožnější a nešťastnější.

A tak se tedy ještě jednou přitulím
a sama sobě slibuju,
že budu koukat do nitra sobě, ne cizím.
A že zachránit sebe by pro jednou mohla být ta správná volba.

WB*